„Nežer to!“ ozve se ženský hlas z kuchyně.
Chlap v sednici ucukne rukou.
„Co na mě řveš, i slepice se lekly… A co bych si vlastě nedal, snad si můžu dát bublaninu.“
„Buchtu si vezmi z trouby, máš ji tam na pekáči, tohle je pro návštěvu.“
„Já ji nezval a jsem tu doma,“ dědek si opatrně z rohu pyramidy vyndá jeden kousek a zakousne se do něj.
„Jsi protivnej dědek a ještě ke všemu děláš ostudu v těch vytahanejch trenýrkách.“
„To tu budu doma chodit v kvádru jako nekrman v tomhle pařáku?“
„Nemusíš chodit v šatech, jen si vezmi kalhoty a slušný triko, ať neděláš před slečnou ostudu.“
„Jakože neviděla chlapa?“ dědek se natahuje po druhém kousku buchty.
Babka mu s tácem ucukne.
„Takovýhohle by ani vidět neměla. Převlíct! A neříká se nekrman, ale módeman.“
„Já nejsem ani nekrman ani módeman,“ ohradí se dědek, ale jde vedle do sednice k šatníku lovit správné oblečení.
„Petra jsi zavřel?“ ozve se z kuchyně.
„Jo…“
„A Šmajdu?“
„Šmajdu zavřu až přijede…“
„Ne že dáš ty špinavý hadry přes židli, hoď je rovnou do koše, zejtra perem.“
„My zejtra perem?“ vyjeví se dědek mezi dveřmi.
„Říkala jsem ti to, ještě jsem tě ptala jestli máš naštípaný dříví a tys říkal, ať se nestarám.“
“To bylo minulej tejden…“
„Minulej tejden to bylo taky,“ babka dává na stůl novou sněhobílou pyramidu buchet.
„Furt jenom perem, kdybys mě nechala chodit v jednom, tak se nemusí prát…“
„Jenom kvůli tomu, že žijeme na pasece mezi lesy, nemusíš chodit jak drvoštěp!“
„Na paseku mezi lesy mi dřevoštěp přijde přiměřenej…“
Ozve se auto.
„Už je tu, zavři toho psa,“ babka rychle sundává zástěru, dědek pajdavě vychází ze dveří.
Velký pes už je opřený o dveře nablýskaného auta.
„Šmajdo! Domu!“
Pes se neochotně nechá zavřít do kotce.
„Nic by vám neudělal, ale oslintal by vás…“ vysvětluje dědek a všimne si, že vedlejší výběh je prázdný.
„Koza blbá,“ utrousí a zmizí za barákem.
Babka už stojí ve dveřích a vidí vyděšenou slečnu.
„Říkala jsem mu to hned po obědě, ať ho zavře, ale dědek že má čas, ale on hodnej.“
„Pán nebo pes?“ zasměje se rozpačitě slečna.
„Pes, to víte že pes, dědek je protivnej, s tim už se nic nenadělá,“ babka vede slečnu do domu.
„A neříkal pán blbá koza…?“ ptá se opatrně slečna.
„Jo, to říkal, tu zas pro změnu blbě zavřel… Pojďte dál, on se za chvíli vrátí.“
Slečna sebou vláčí složky papírů.
„Dáte si kafe?“
„Ne, ne, já kávu nepiji,“ usměje se slečna.
„Tak třeba čaj?“
„Jestli máte zelený…“
„No, zelený nemáme…“ vzdychne babka.
„Tak jen vodu.“
„Máme dobrou, ze studánky, tady stejně v domě není vodovod, až přijde muž, dojde vám pro čerstvou, tahle už tu stojí od rána.“
„To nechvátá,“ usměje se zase slečna.
Přichází naštvaný dědek.
„Já jsem Brázda!“ podává slečně ruku, ale dívá se při tom na babku. „Asi zdrhla tou díru u pivoněk.“
„Která by tam už rok nebyla, kdybys ji byl loni opravil, když jsi říkal, že to uděláš příští týden.“
Dědek vzdychne a sedá si ke stolu.
„Mně všichni říkají Jasněnka,“ představí se slečna.
„To je teď v kalendáři?“ překvapí dědka.
„No, úplně ne,“ slečna se potěšeně rozesměje. „Já jsem vlastně Jasmine, ale mě všichni mají rádi a říkají, že když někam přijdu, tak se to všude rozjasní, takže jsem teď Jasněnka.“
„Víte jak říkali na vojně mně?“ s hrdým úsměvem se zeptá dědek.
„To si nech pro sebe!“ zarazí ho babka.
„Taky to nebylo v kalendáři…“
„Berte si,“ nabídne babka rychle slečně buchtu. „A ty skoč Jasněnce ke studánce pro vodu, ať má čerstvou.“
Dědek se nadechne a vydechne, otráveně zvedne a sahá po konvičce.
Slečna si rozpačitě odkašle „Vy chodíte s hliníkovou konvičkou?“
„A s čim mám chodit, s díží?“ odsekne dědek.
„Já jen…“
„Ta hliníková je nejlehčí a když spadne, nic se jí nestane nebo ji zase vyklepneme…“ říká laskavě babka.
„Ale hliník je anoda a má vliv na polaritu tekutin…“
„Za nás se v tom vařilo… a bylo v tom mlíko, konve byly z hliníku…“ paní opatrně zachraňuje situaci.
„Dnes už ale víme, že hliník je škodlivý…“
„Ale neblbne se po něm, že ne?“ zeptá se pán. „Takže nikam nejdu?“
„Kvůli mně nemusíte, já si vozím vodu svoji filtrovanou, mám ji somaticky vyváženou,“ slečna vytáhne z kabelky skleněnou láhev.
„Tak já bych asi začala, jestli můžu,“ řekne, když si ucucne.
Babka přikývne.
„Nejdřív vám musím říci v jak krásné krajině žijete, vy to asi ani nevíte, ale tohle je snad nejzdravější kus naší země a jak zapomenutý,“ rozplývá se slečna.
Babka se usmívá, dědek vraští obočí.
„A ten klid, kdybyste viděli jak my žijeme v Praze, v tom ruchu, tady ticho, já vás skoro nemohla najít, nemít to v navigaci, tak jsem skončila dole na louce, nevěřila bych, že je to tou cestou sem.“
„Buďte ráda, že jste dojela, většinou sem lidi z tý louky chodí pěšky.“
„Tak na to já bohužel nemám dost času, musím být ještě večer na Vysočině, ráno tam prezentuji,“ slečna si přerovná složky.
„Já už tady s paní mluvila minule na besedě a teď už je to vlastně jisté, já vám tady od toho mohu nechat předběžné náhledy. Mám je dvakrát.“
Slečna dává manželům každému jednu složku.
„Je to anglicky,“ řekne dědek, když ji prolistuje.
„Tak ano, teď je to anglicky, protože o tom zatím komunikujeme napříč spektrem, takže tohle je spíš náš vnitřní materiál.“
Dědek položí papíry na stůl a jen se na slečnu tiše dívá.
„Vy jste si nedala vůbec buchtu, je to bublanina z našeho ovoce a jestli chcete, dojdu vám pro šlehačku, máme dobrou, od Pletichů krávy…“ navrhne rychle babka při pohledu na otrávený obličej svého muže.
„Vy si se mnou pořád děláte starosti, to vůbec nemusíte… mléčnému tuku se vyhýbám a sladké buchty také nejím.“
„Ani jeden kousek?“ zkouší babka.
„A z jaké je mouky…?“
„No, polohrubé…“ nechápe babka.
„Já vím, ale jestli normální pšeničné, tak tu já také nemohu, vyhýbám se lepku.“
Dědek se podívá na babku, hrábne do pyramidy, vezme buchtu, a na jeden záběr si ji nacpe do pusy.
„Tak já bych k tomu chráněnému území,“ nadchne se slečna. „Spolu s ostatními environmentálními organizacemi podáváme návrh na vyhlášení prvního biokulturního chráněného území u nás,“ řekne pak hrdě.
„U vás v Praze?“ podiví se s plnou pusou dědek.
„Ne, tam ne, tam by to nešlo,“ zasměje se slečna. „Jako u nás, v Česku, ale bude tady u vás. Budete první.“
Teď si vezme buchtu i babka.
Slečna nadšeně pokračuje.
„Tak na jednu stranu je to samozřejmě velká pocta a radost tady tu všechnu krásu zachránit a být u toho, ale taky se samozřejmě pro vás něco změní a tak jsem tady, abych vám to včas řekla a abyste se pak při veřejném projednávání, protože jak to vtipně říkal Jakub, abyste pak nebyli překvapeni jak kapr ve vaně.“
„Já už se ničemu nedivím,“ zavrtí hlavou dědek.
„A to dobře děláte, budete v začátku nové etapy ochrany přírody a tu postaru dělat nejde.“
„Promiňte,“ přeruší ji babka a otočí se k dědkovi. „Seš si jistej, žes toho Petra zavřel? Já myslím, že ho slyšim na střeše…“
„To jsou slepice,“ odbyde ji dědek.
„Slepice by nechrastily a fouká vítr, já ti říkám, že je to Petr.“
„No, tak je na střeše…“
Babka mávne rukou.
“Tak pokračujte.“
„My totiž chceme, aby tu lidé uvnitř rezervace žili v souladu s přírodou.“
„S přírodou my tu spíš bojujeme,“ vzdychne babka. „Jestřábi nám berou slepice.“
„A lišky,“ přidá dědek.
„Jestřábi vám berou lišky?“ diví se slečna.
„Ne, jestřábi a lišky nám berou slepice,“ vysvětluje babka.
„A kuny,“ přidá dědek.
„Jestřáby a lišky vám berou slepice a kuny?“ nechápe zmatená slečna.
„Ne, jestřáby a lišky a kuny nám berou slepice,“ vysvětlí babka.
„A ježci,“ přidá dědek.
Teď už se slečna chytá.
„Ovšem ježci jsou užiteční…“
„Nevšim jsem si, že by snášeli vejce,“ zavrtí hlavou rozhodně dědek.
„Nedáte si, Jasněnko, míchaná vajíčka, máme domácí…“ nabízí babka nadšeně.
Ale Jasněnka jen upejpavě zavrtí hlavou.
Dědek se na babku přísně podívá.
„Ty ses snad pomátla. Chceš slečnu zabít? Nevíš, co vajíčka obsahují? Cholesterol!“
„Chtěla jsem něco nabídnout, když si nic nevzala…“
„Vy si se mnou pořád jen děláte starosti,“ uklidňuje ji Jasněnka.
„Když k nám se návštěvy spíš jezdí najíst… i dáváme výslužku…“ smutně vysvětluje babka.
„Tak slečně nenuť, když nechce, stejně slepice moc nenesou.“
„Tak to asi nebudete mít radost, že tu vysadíme vlky,“ pípne Jasněnka.
Dědek se nadechne a pak vydechne a řekne něco jiného, než chtěl říct původně.
„A medvědy ne? Aspoň dva… Míšu a Ríšu…“
„Medvědy nám bohužel neschválili, je tu blízko rakouská hranice a tam jsou jiné zákony, jinak by tu byli také.“
„To jsem si myslel.“
Dědek se zvedne a ze sekretáře vyndá flašku a dvě skleničky.
„Vám ani nenabízím, tohle byste ani pít neměla.“
Odšroubovává závěr a zálibně si přičichne.
„Tak jste nás tu mohli oplotit, jsme na to zvyklý…“ vydechne pak blaženě.
„Oplocení je překonané řešení, to už teď neděláme.“
„Aha…“ dědek si znovu přivoní.
„Teď buď zaplocujeme nebo vyplocujeme.“
„Bože…“ babka spráskne ruce.
„To je co?“ zvedne dědek oči od flašky.
„Zaplocení izoluje vnější prostor od vnitřního a vyplocení separuje vnitřní od vnějšího.“
„Bože…“ tentokrát to řekl dědek.
„Nebo obráceně, teď nevím,“ zapochybuje najednou Jasněnka.
„A jak to vypadá?“ děsí se babka.
„Pro vás jako plot, ale význam to má výrazně jiný. My o tom seriózně uvažovali, ale nemohli jsme se shodnout nad environmetální podstatou bariéry. Jestli by bylo důležitější zaplocení nebo spíš vyplocení.“
Dědek s babkou jen mlčky koukají.
„A že byste tady teda přecejen postavili postaru obyčejný plot?“ řekne pak dědek.
„Ne, ne,“ rázně vrtí hlavou Jasněnka. „To už je překonaná etapa, v tom máme jasno.“
„Tak vy nevíte jestli zaplotit nebo vyplotit, a my máme po medvědech,“ dědek smutně nalejvá dvě vrchovaté skleničky.
„V podstatně ano, ale ještě nad tím diskutujeme.“
„Tak na medvědy!“ dědek podá babce skleničku.
„Na vlky,“ opraví ho slečna.
„Já ti říkám, že ten Petr je na střeše a jestli ti zase spadne do cibule a celou ji zhamtá, tak si mě nepřej!“ řekne babka, když v záklonu se skleničkou v ruce pozoruje šramot nad stropem.
Dědek si rychle nalije a vypije druhou skleničku, se vzdychnutím se zvedne a jde ven.
„Pokračujte,“ vyzve babka slečnu.
„Když já bych raději kdyby tu byl i pán.“
„Pánovi to vysvětlim svými slovy. Líp to pochopí.“
„Já vím, ale když my máme v metodice napsáno, že by to mělo být face to face.“
„Fejsttufejst? To on stejně nebude vědět co je, to nevím ani já…“
„Face to face znamená tváří v tvář.“
„Jakože na sebe budete dělat obličeje?“
„Ne,“ Jasněnka se zasměje jasným smíchem. „Že budeme mluvit a při tom se na sebe dívat.“
„Jestli Petr spadne do cibule, tak to bude tváří v tvář dost, to se nebojte. To se na dědka podívám hodně zblízka a nahlas.“
„A Petr je…“
„Petr je koza.“
„Petr je koza?
„Koza… bílá.“
„Jako holka?“ diví se slečna.
„No…“ diví se zas babka.
„A že se jmenuje Petr…“
„Děti viděly nějakou pohádku a tam byl beran Petr a my zrovna měli kůzle, kozičku, a tak jí říkaly Petr. Dětem je to jedno, koza nebo beran nebo kozel nebo ovce.“
Venku se ozve rána a několik sprostých slov.
Babka odevzdaně mávne rukou.
„Já bych si zatím odskočila,“ pípne slečna.
„V jaké věci?“ zeptá se babka věcně.
„No… v jaké věci… na záchod…“
„Protože jestli ve věci přední, tak to můžete ke slepicím za kompost, jinak kadibudka je vpravo za domem…“
„Kadibudka…?“ vyděsí se slečna.
„No…“
„Tak… tak to já asi vydržím…“
Přijde dědek, ale nic neříká, jen si mlčky sedne, babka se s přísným pohledem na nic neptá, tak je ticho.
„Říkala mi paní, že máte kozu a že se jmenuje Petr a to mě pobavilo…“
„Co je na tom vtipnýho?“ diví se dědek.
„No…koza… a Petr…“
„Když se ženská může jmenovat Novák, co by se koza nemohla jmenovat Petr. Je to jenom blbá koza, tý je to jedno. Horší je to s tou ženskou Novák.“
Takže je zase ticho.
Slečna se rozkýchá.
„Odnesu ty kytky“ nabídne babka.
„Ne, to ne, kytky to nedělají, to mám vyšetřené, spíš jestli nemáte kočky…“
„No, kočky máme…“ opatrně připouští babka. „Ale teď tu nejsou…“
„To není nic platné, to já jak jsem někde, kde jsou kočky, tak se rozkýchám…“ pšíká už slečna na všechny strany.
„Tak půjdeme ven?“ nabízí babka.
Dědek ukáže na tác s buchtou, babka přikývne a dědek si ho radostně zabavuje, v jedné ruce tác, v druhé flašku, na prstech štamprdalata jako dva skleněné náprstky.
„Víte ty kočky…“ začne Jasněnka opatrně.
„Nebojte, teď k večeru někde lítají po loukách, ty se teď nevrátí…“ uklidňuje ji babka.
„Ne, to ne, to jsem tak nemyslela… ale že každý budeme muset přinést nějakou oběť…“
Dědek se nadechuje, ale pohled na přísný obličej jeho ženy ho zastaví.
„A tak říkal Robert, že ty kočky, že ty tu nebudou moct být, že právě že lezou po těch loukách a že by tam mohly lovit ptáčky a drobné savce.“
„Drobným savcům, co je loví kočky, se říká myši,“ dědek se na slečnu laskavě usměje.
„To samozřejmě vím,“ směje se i slečna. „Ale pak tu máme rejsky a plchy, tohle jsem studovala, mám z toho zápočet. A myšivky.“
„A když tu spolu stovky let ty kočky a ty malý potvory byly, tak proč teď nemůžou?“
„Náš pohled se změnil a my musíme být opatrní… To nemyslete, to pro nás také nebylo snadné, také jsme se s tím museli ve skupině smířit, ale Robert má pravdu, kdy jindy než teď na počátku.“
„Mám je odprásknout hned dneska večer u misky s mlíkem, nebo stačí zítra za světla na louce?“ zeptá se dědek s kamenným pohledem.
„Ne, to samozřejmě ne, to bude stačit až před vyhlášením biotopu a necháme je dožít, třeba ve voliéře nebo možná bude stačit je sterilizovat a nepouštět ven.“
„No tak vida, to mi odlehlo,“ dědek nalije plné skleničky a se ženou si přiťuknou.
„Tak na kočky!“
To zřejmě dědkovi připomene přípitek na vlky.
„A nemohou vám ty vlci vyžrat ty myšice?“
„To samozřejmě mohou a s tím i počítáme, ale to je příroda, s tím se nic dělat nedá, to je přirozený vývoj a ten my chceme nastartovat a monitorovat.“
„Tedy, co vy všechno o přírodě nevíte, to já do škol nechodil, a teď to mám…“
Slečna se laskavě usměje.
„Za vás takové školy ani nebyly…“
Dědek se zase nadechoval, ale pak jen polknul, takže je ticho.
„Je tady moc krásně,“ řekne pak slečna pochvalně.
„Krásně tu je,“ řekne babka smutně.
„A vy tu máte muzeum!“ ukáže Jasněnka na dvě stará auta.
„Jaký muzeum?“
„No, já myslela, že je to válečný…“ ukazuje slečna na auto, které má místo kufru velkou aparaturu.
„Co by na tom bylo válečnýho, to je poctivej žigul přestavěnej na dřevoplyn.“
„A to jezdí?“ slečna je u vytržení.
„No samozřejmě,“ diví se chlap. „Co by to tu jinak dělalo?!“
„Že to nemá registrační značku…“
„A k čemu by mu to bylo?“
„No…“ slečna nechápe otázku. „Já myslela, že to musí mít všechna auta…“
„Ne, nemusí,“ mávne dědek rukou, „Stejně s tím jezdíme jen na nákupy. Na dříví jezdíme gázíkem.“
„Ten taky nemá značku…“ pípne slečna.
„Co furt máte s těma značkama? Auto nemá značku, já nemám řidičák, v čem je problém?“
„No… v tom… ale já nijak nechci… to se mě samozřejmě netýká.“
„Do vesnice je to lesem do kopce, pak z kopce, zadem přijedu k Jednotě, tam je poštovní schránka a autobusová zastávka, dál nepotřebuju.“
„Když ano, vezmou nás pak děti…“ přidá babka.
Slečna se chvíli směje pobaveným uvolněným smíchem.
„Značka, řidičák, to byste se mě ještě mohla ptát na technickou kontrolu… nebo na brzdy…“ dědek si naleje.
„Teď samozřejmě ne, ale pak, až tu bude ten biotop, tak s tím samozřejmě nebudete moci
jezdit…“
„Cože?“ vyvalí dědek oči.
„Ale nebojte, máte štěstí, že tu nesmí být žádné spalovací motory,“ uklidňuje ho slečna.
„A můžeme si aspoň koupit osla? Nebo pár volů?“
„Ne, ne,“ slečnu to rozesmálo. „To nemusíte.“
„To se mi ulevilo,“ paní si nalila a vyprázdnila skleničku. „Další vůl už by byl na mě moc.“
„Dostanete příspěvek na elektromobil, možná až padesát procent, i když to úplně slíbit nemohu.“
„Takže tak dvě stě tisíc by nám mohlo stačit?“ ptá se babka a oči má najednou přimhouřené.
„To asi plně ne, to raději počítejte víc…“
„A nabíjet to budeme kde?“ podezřele tiše se ptá dědek.
„No, ze zásuvky, to už jde dnes snadno,“ zajásá slečna.
„Ahááá…“ protáhne dědek s pohledem upřeným na Jasněnku a je ticho.
Slečna se nechápavě culí.
„To máš marný,“ mávne rukou babka.
„Není tu elektrika…“ řekne dědek trpělivě.
„Aha…“ slečna ale nevyprskla překvapením, jen usilovně přemýšlí. „Kolektory? Vrtule?“
„A když bude v zimě padat sníh a nebude k tomu foukat vítr?“ dědek mluví pořád pomaleji a pomaleji, jako se mluví s prvňáčky, když jim něco nejde.
„A to se tu, hlavně v zimě, Jasněnko, stává,“ přikývne babka také laskavě.
„Aha…“ slečna něco píše do papírů. „Infrastrukturní ekologickou mobilitu dělá Robin, tak já mu to na příštím mítinku přednesu… Že byste nabíjeli dole ve vsi? Třeba rychlonabíječku. To už je za pár hodiny nabité…“
„A bral bych si tam něco ke čtení, třeba Jiráska, takový Temno nebo Proti všem, že jo, než se to nabije, tak abych se zabavil…“ přikyvuje dědek.
Slečna vzdychne.
„Člověk už myslí, že to má, a pak taková blbost…“
„Pokud by vám to pomohlo, tak my můžeme umřít,“ navrhne dědek pořád stejně laskavě.
„Ne, to ne,“ slečna neví jestli to myslí vážně, podívá se tedy rychle na paní, ale ta jen strnule přikyvuje.
„Když my… to je vlastně právě smyslem toho ekobiotopu, ukázat tady to sepjetí života s přírodou, protože… že to jde… a že je v tom budoucnost.“
„V elektroautech…“ přikývne dědek.
„Ano!“ úlevně přitaká Jasněnka, ale hned se zase zarazí. „Totiž ne… nebo asi ne… Já tuhle prezentační argumentaci úplně nevím…Tohle pak bude stejně dělat Chiku Quansah.“
„To je to auto?“ zeptá se dědek s vytřeštěným pohledem.
„Chiku Quansah?“ zasměje se Jasněnka. „To není auto. To je naše kolegyně.“
„Asi od Berouna,“ koukne dědek na babku.
„My jak jsme prioritně vyprofilovaní na tu environmentální rovinu projektu, tak marketink jsme trochu zanedbali,“ povzdychne Jasněnka. „Tohle se hodilo, že v participující univerzitě měli program na výměnu studentů a Chiku byla právě volná.“
„To je černoška?“ zeptá se opatrně babka.
„My říkáme afroameričanka,“ opraví ji slečna.
„Takže je,“ přikývne dědek.
„Ona studuje v Mexiku obor edukativní environmentální marketing a to je opravdu něco, kam my se na ni hrabeme,“ pokračuje Jasněnka nadšeně.
„Ona to tu zná?“ zeptá se babka opatrně.
„Ne, osobně ne, ale nám jde o principy, a ty jsou stejné a ten její pohled zvenčí tomu hodně pomáhá. S tím pohledem a konsekvencemi.“
Dědek nic neříká jen tupě zírá.
Babka ho chvílí zkoumavě pozoruje.
„Ty máš dědku pohled úplně bez konsekvencí…“ zavrtí pak hlavou.
„Co se divíš, byl jsem snad v Mexiku?“
„Od nás tam teď zas pojede Rosťa, až dodělá semestr, bude tam garantem globálně udržitelného a šetrného zemědělství.“
„V Mexiku?“ ptá se paní spíš sama sebe.
„Ano, v Mexiku, to je jedno kde, ty principy jsou obecně platné. My takhle výměně spolupracujeme napříč světem, hodně nás to obohacuje. Ty globální hodnoty a kulturní specifika.“
Slečna jen září.
„Tak já třeba…“ dědek se napije, „Já tady v létě chodim v trenýrkách. A nemůžeme se
s ženou shodnout, jestli je to dost kulturně specifický.“
Jasněnka se zasměje.
„Tak to nevím, ale plánujeme do budoucna že bychom tu společně se sesterskou univerzitou v Göttiburgu pořádali letní studentské workshopy.“
Dědek zamyšleně zavrtí hlavou.
„To by asi mý rudý trenýrky s lampasama úplně nezapadaly do konceptu… že bych se podíval na půdu, jestli tam po Němcích nezbyly kožený kraťasy? A že bych se třeba naučil jódlovat?“
„Ne, to určitě ne,“ protestuje Jasněnka.
„Nebo hajlovat?“ koukne na ni dědek.
„Už nepij!“ okřikne ho babka.
„Že bychom se vrátili tady k vám…“ oddechne si slečna „Já si přinesla pozemkovou mapu.“
Jasněnka rozkládá složky.
„Víte, trochu bude problém s těmi vašimi tújemi.“
„Ty nesou naše, ty už tu byly, když jsme to kupovali…“
„Dobře, ale teď jsou vaše. Tedy vlastně ne tak úplně.“
Slečna ukazuje zelená kolečka a červené křížky v mapě.
„Vy se tu přecejen lépe vyznáte, můžete mi říct, které to jsou, tady ty co mám označené?“
Dědek koukne do mapy a otočí ji o sto osmdesát stupňů.
„Ty červený jsou tyhle hned proti nám a ty zelený támhle za sadem na louce,“ ukáže pak.
„No, tak skvěle, tak ty červené tady vedle se budou muset pokácet,“ řekne slečna nadšeně.
„Co se budou muset?“ zeptá se babka.
„Pokácet.“
„A ty vzadu ne?“ zeptá se babka podezíravě.
Na tohle se slečna evidentně těšila.
„Ty my právě nejdřív přehlédli, ale pak vlastně udělali jako vstřícný krok a taky kvůli evoluční edukaci. Jaké se dřív dělaly chyby a jak se staly součástí nesprávného vnímání venkovského osídlení.“
Dědek i babka mlčí.
„No, a túje samozřejmě v bioparku být nesmějí, jsou potencionálně cizopasné.“
„Co jsou?“ diví se babka.
„Chtěla říct cizorodé,“ odpoví jí dědek.
Slečna se zasměje.
„Máte pravdu, cizopasné ne, ale cizorodé, a ani to by tak nevadilo jako že…teď mi to vypadlo…“
„Aha, invazní.“
„Ano, to je to slovo, invazní.“
„A víte co to slovo znamená, že jo,“ zeptá se dědek.
„No samozřejmě, že se nekontrolovaně šíří.“
„Takže těhletěch…“ chlap chvílí počítá… „pět tújí, co jsou tu u plotu asi sto let je teď invazních?“
„Ano!“ nadšeně přitaká slečna. „Nejde o to, že se zatím nerozmnožily, ale mohly by. Pak by expandovaly.“
Dědek přimhouří oči a soustředěně kouká z okna.
„A víte, že je to možný…melou se… Než dopiju flašku budou možná fuč.“
„Takže ty museji pryč?“ zeptá se smutně babka a taky se napije.
„No, v tom je takové právní úskalí. Ty tam vzadu, jak ten svůj pozemek máte úzký, tak ty jsou vlastně v zahradě a to jsme si nějak v tom návrhu nevšimli, že zahradu ten biopark nepřekrývá, tak ty tam zůstat mohou. Ale tyhle u domu už totiž nejsou na vašem pozemku, ale na louce Lesů české republiky, takže ty naštěstí odstranit můžeme. Ale ty tam vzadu ne…“
„No, co se dá dělat,“ vzdychne dědek „snažili jste se.“
„Tak hlavně že jsem vám to asi v tom nástinu vysvětlila,“ balí slečna mapy.
„Já jsem nastíněněj, že bych víc neunes,“ zvedá dědek proti zapadajícímu sluníčku skleničku.
„My jsme si právě říkali, že by bylo dobré, abych vám to nejen vysvětlila, ale také vás pro tu věc získala, abyste pak třeba zbytečně neviděli problémy tam, kde vlastně nejsou.“
„To by se mi určitě stalo,“ přikývne dědek.
„Já vám závidím, kde vy to žijete a jaké velké věci budete účastni. Ještě se podívám do manuálu…“
Slečna otáčí stránky.
„Aha, vytápění, to jsem zapomněla.“
„To se nebojte, topíme dřevem tady z lesů okolo, soušky, to si můžete odškrtnout,“ uklidňuje ji babka.
Jasněnka se opravdu rozzáří.
„Tak to jsem ráda, že jsem si na to ještě vzpomněla, protože to nepůjde.“
„Co nepůjde?“ zapojí se dědek.
„Topit dřívím.“
Babka se nadechuje k otázce, ale dědek ji rázně zastaví.
„Tohle si vyřídím já! Kdyby byla řeč o praní prádla, tak si mluv ty,“ řekne ke své ženě s prstem hrůzně vztyčeným.
„Takže my nemůžeme topit dřevem?! A to by mě zajímalo proč. Odjakživa tu lidi topili dřevem,“ otočí se k Jasněnce.
„Tak tohle vám vysvětlím,“ slečna nadšeně poposedne. „Důvody jsou dva. Dřevo v lese představuje důležitou biomasu, jejíž rozpad nastartovává složité biologické procesy, které nebyly dosud přesně prozkoumány a do nichž člověku nepřísluší zasahovat. Mám na to zápočet, tohle vám mohu opravdu objasnit.“
„Slečno…“ babka vezme Jasněnku za ruku. „Když jste sem jela, koukala jste jen do navigace nebo taky kolem sebe?“
„No, hlavně na cestu… je to samá díra…“
„Takže jste si asi nevšimla těch nekonečných lesů a spousty suchýho dřeva v nich. Kdybysme tu žili sto let, tak to, co tam leží teď, nevysbíráme.“
Babka stiskne Jasněnce ruku a laskavě se usměje.
„Jde o princip,“ trvá na svém Jasněnka.
„A ještě jste říkala, že máte druhý důvod,“ mračí se dědek.
„A to je polétavý prach při spalování dřeva, protože ten z našeho dřeva, hlavně ze smrků… nebo borovic… to teď přesně nevím… ten se nedá filtrovat a má spoustu imisí… nebo emisí… to teď nevím…“ tápe slečna.
„Z toho nemáte zápočet?“
„Mám,“ Jasněnka se zasměje. „Ale byl to jarní semestr u pana profesora.“
„Jak to s tím souvisí?“
„No, když se pan profesor rád koukne a je teplo, tak lehké šatečky nahradí týdny studia…“
Dědek se napije a zamyslí.
„Tak proto jsou chlapi chytřejší než ženský, že se museji na zkoušky učit…“
„Některé paní profesorky zase nemají rády hezké studentky a to musíme chodit v dlouhém a s halenkou s límečkem…“
„A učit se…“
„No, právě…“ vzdychne Jasněnka.
„To jsou skoro galeje, to vás lituju…“
„No, a abychom nezamluvili ty emise nebo imise, vy víte co myslím…“
„Počkejte ještě, tohle mě zajímá,“ poposedne dědek na židli. „Vy jste říkala, že to na chlapy funguje v jarním semestru. A proč by to na ně nefungovalo v zimním? Jeleni maj taky říji na podzim, když už mrzne.“
„To ano, ale v zimě se těžko chodí nalehko v mini…“
„Nikdy by mě nenapadalo, že studovat vysokou školu je tak složitý…“
„Myslíte, že bych se mohla vrátit k těm emisí nebo imisím?“
„Jak to vyučoval ten chlípník?“
„No…“ Jasněnka se usměje.
„To mě stejně vrtá v hlavě, že ty chlapi, co třeba před dvaceti lety blbě čučeli nebo si i šáhli, tak ty teď museji rezignovat a jsou bez práce, a ty blbý slepice, co díky tomu bez učení vystudovaly, diplom vracet nemuseji…“
„Dědku, mlč!“ okřikne ho babka.
„Nemyslel vás, Jasněnko, to on jen tak obecně…“ babka se omluvně usmívá.
„Tak já nevím…, že bychom k těm emisím nebo imisím…“ slečna se na babku vděčně usměje. „Tak ty nemá dřevo ze Skandinávie.“
„No tak máme vyhráno!“ dědek bouchne rukou do stolu. „Mámo, sbal nářadí, jedem na dříví do Finska!“
Najednou se zarazí a se strachem podívá na Jasněnku.
„Nebo by bylo lepší Norsko?“
„Ne, to nemusíte, tohle máme v projektu ošetřené,“ Jasněnka se podívá do manuálu.
„Dostanete bezimisní…“ nadšeně vzhlédne k dědkovi. „Takže to byly imise.“
„Já jsem si to říkal hned, co by u nás dělaly emise, celej život tu žiju a žádný emise jsem neviděl…“ přikyvuje dědek spokojeně.
„Říkám ti nepij a nemluv,“ varuje ho babka.
„Dostanete bezimisní granule… tedy nějaký příspěvek na dorovnání rozdílu ceny a … budou přímo z Finska, měl jste pravdu.“
„Finsko…“ řekne dědek zasněně.
„A topit to budeme normálně v kamnech?“ zajímá se babka.
„Ne, ne!“ nadchne se zase slečna a otočí list v manuálu. „Dostanete příspěvek na bezemisní kotel…“
Jasněnka zvedne od brožury smutné oči.
„Tady jsou zase pro změnu emise…“
„Safra, je to složité, opravdu složité,“ kroutí hlavou dědek. „Jen aby se nám pak ty granule s kotlem nepopraly…“ a naleje si.
„Ten kotel bude ze Švédska…“ dočte stránku Jasněnka. „A podporují to norské fondy.“
„Rozumim, prostě severská trojkombinace…“ dědek zase popije.
„Vlastně nám ještě zbývá to praní,“ Jasněnka zase otevře brožuru.
„Co nám zbývá?“ vyděsí se babka.
„Praní.“
„A teď ty!“ dědek velkým gestem ukáže na svou ženu.
„Co je s tím praním?“
„No, perete, ne?“ ptá se Jasněnka.
„Na mě se nedívejte,“ zase velkým gestem máchne dědek. „V tom jsem zapojený proti své vůli.“
„No a co s tím…“ neví babka.
„Protože náš manuál předpokládá, že tak asi nečiníte ekologicky, tak se vás na to ani nemám přímo ptát, abych zbytečně nevyvolávala tenzi.“
„To je to slovo! Tenze! Já už ji mám!“ dědek se chopí lahve.
„Protože ať už byste tu vodu z praní pouštěli kamkoli, stejně v konci končí ve vodoteči.“
„Vodoteč… to neznám, to asi ani nemáme… a když to nemáme, tak do toho přece nemůžeme nic vypouštět…“ neví babka.
„No…“ Jasněnka se dívá do papírů. „…vodoteč… je to tu napsáno…“
„Letní semestr,“ mávne shovívavě rukou dědek směrem k babce.
„V každém případě tady ve všech vodotečích ve velkém počtu hojně žije kriticky ohrožená mihule,“ pokračuje slečna. „Takže to asi bude nějaký druhu potoku.“
„Hojně žije kriticky ohrožená mihule…“ opakuje prázdným hlasem babka.
„Takže nebudete moci prát.“
„Vidíš to, říkal jsem to!“ chlap práskne pěstí do stolu až skleničky nadskočí.
„Tedy ne tímto způsobem.“
„Jakým způsobem perete vy, slečno?“ zeptá se babka hlasem odtažitým.
„No tímto, samozřejmě že tímto, ale já žiju v Praze…“
„Takže to, že my hřejeme měkkou vodu z potoka v brutaru, dědek to pak v ruční pračce na kliku pere v nastrouhaném mejdle a vypouštíme do starýho septiku, to je blbě?“ hlas babky zní stále důrazněji.
„Tak právě proto my tady máme, že ten současný stav nemáme probírat, aby nevznikla tenze… Že se máme soustředit na mihuli.“
„Na co se máme soustředit?“
„No, na tu mihuli…“ pípne nejistě Jasněnka.
„Na mihuli? V životě jsem žádnou neviděla…“ paní nevěřícně zírá.
„Žije skrytě. A vypouštění nečištěných odpadních vod ji ohrožuje.“
„Tušil jsem to!“ dědek přikývne a upřeně se podívá na svou ženu.
„Jsi vrah mihulí!“
„Já… já…“ babka chce něco říct, ale pak naprázdno vydechne, naleje si skleničku a vypije.
Jasněnka nadšeně pokračuje.
„Víte, tady my máme nerozhodnuté alternativy. Buď byste dostali speciální prací biopreparáty ze Švýcarska, na ty by vám přispěly lichtenštejnské fondy a byla by tu kořenová čistička, což prosazuje Regina, nebo kontejner, a odpadní vody by se odvážely na certifikovanou biočistírnu. K tomu se kloní Bořek.“
Vítězný pohled.
„Tak.“
Jasněnka zaklapla brožuru a sklízí dokumenty ze stolu.
„Ono se s tím samozřejmě musí vyřešit i to s tím vaším záchodem, to by asi právě bylo lepší komplexně, protože to taky nemůže takhle zůstat…“
„Co tu nemůže zůstat?“ dědek zas mhouří oči.
„No… to… ty… exkrementy…“ Jasněnka se potýká s přezkou u tašky.
„Takže koza, slepice a prase a pes můžou a já ne?“ ptá se tichým hlasem dědek.
„Co můžou?“ zvedne roztržitě Jasněnka hlavu.
„Nechtějte to slyšet!“ vykřikne babka a vyskočí.
Dědek se stejně nadechuje k odpovědi, ale vražedný pohled manželky ho donutí zase naprázdno vydechnout.
Takže je ticho, Jasněnka si balí věci, vstává od stolu a najednou se ozve ostrý zvuk, jako když laserové dělo zasáhne vesmírnou loď.
„Co to bylo?!“ lekne se dědek.
„To nic,“ směje se Jasněnka, „to jsem si jen odemykala auto.“
„Vy jste si ho zamykala?“
„To my musíme, to je ve smlouvě, je služební.“
Jasněnka se rozloučí, za plot ji vyprovodí babka, dědek se zatím u stolu mlčky upřeně dívá na prázdnou flašku.
„Jo, na shledanou,“ řekne jen, když do něj babka drbne, ale od stolu nevstane a oči nezvedne.
„Tak alespoň odnes věci do sednice, než bude tma…“ vzdychne babka, vyprovodí slečnu, ještě si chvíli povídají u branky, dědek mezi tím s neochotným funěním odnáší věci domů.
„Když si to zítra nebudu pamatovat, tak mi to nepřipomínej,“ řekne pak rezolutně, když se babka vrátí.
„Choval ses jak buran,“ řekne babka a začne sklízet ze stolu.
„Přesně o to jsem se pokoušel, ale obávám se, že jsem selhal,“ dědek obrací z lahve poslední kapky.
„A zítra neperu!“
„Proč bys nepral? Jak tohle souvisí s našim prádlem?“ obrátí se k němu babka.
„Mihule,“ odpoví dědek, jde ke kredenci a vyndá novou lahev.
„Mihule…“ zopakuje s pohledem do dálky.
„Prozřel jsem, celý život jsem byl vrah mihulí, a to musí přestat!“
Dědek si naleje.
„Od zítřka začneme dělat svět lepším tím, že přestaneme prát!“ a napije se.
„Svět bude lepší, mihule blažený, ale já tu s tebou nevydržím, prát se bude!“ řekne babka.
„Ale nalej mi taky…“
„Ty jo, invazní mihule…“ vzdychne dědek..
„Invazní jsou thúje a ty už nepij a nalejvej,“ žena jedním hltem vyprázdní sklenku a prázdnou ji hned přizvedne blíž k flašce.
Dlouho pak oba mlčky sedí, v místnosti se šeří, poslední paprsky slunce svítí do kredence a postupně ozařují skleničky v něm, pendlovky na zdi tikají stále pomaleji, ale o to víc na hlas.
Tik, ťak, tik, ťak… už je slyšet i každé cvaknutí a otočení kolečka času.
„Třeba nás nakonec přecejen poplotí… nebo vyplotí…“
Venku se rozštěká pes.
„Nezavřel jsi Šmajdu.“
„Šmajdu jsem zavřel, když přijela ta čůza.“
„Nemluv o ní tak,“ zlobí se babka. „Tak jsi nezavřel Petra a Šmajda na něj štěká.“
„Jdu tam,“ dědek položí flašku na stůl.
„Ty nikam nechoď, jseš nametenej, ještě na něco šlápneš, jdu tam já,“ babka drží prázdnou skleničku. „No, nalej na cestu…“
Vyprázdní sklenku a s vydechnutím odchází do šera.
Je slyšet vzdálené hlasy.
Babka se vrací.
„Mihule zapadla.“
„Co?“
„Čůza nevyjela Knajzovu louku.“
„A co já s tim?“ dědek rozšafně rozhodí ruce.
„No, že bys ji vytáhnul?“
„Na to nemaj experta? Nikam nejdu.“
„Jak myslíš…“
Babka jde ke skříni.
„Počkej… co to děláš?“ dědek ji zděšeně pozoruje.
„No co by, vytáhnu povlečení, ať je jak je, tak o mně nikdo nebude říkat, že jsem na noc nechala někoho ve tmě za plotem.“
„To jakože u nás bude spát?“ vyděsí se dědek.
„No a co jinýho, když jí nechceš pomoct…“
„Bože, já jsem ale vůl…“ dědek si notně lokne přímo z flašky a vrávoravým krokem se vydá ke dveřím, v nich se s odvážným zvolání „A neperu a neperu!“ ještě otočí, je slyšet omluvný dívčí smích, po chvíli strašlivé řachtání startéru gázíku, otevřeným oknem se do místnosti nahrne modrý dým, žena jde zavřít, to už gázík s blikavým světlem mizí naproti ve stráni.
Babka si sedne ke stolu, zase se zvedne, dojde si pro láhev, vrátí se ke stolu, se vzdychnutím upadne na židli, naleje si a napije se.
„A taky neperu!“