Milan Koželuh

Když se něco evidentně nepovede třeba ve fotbale nebo hokeji a naše reprezentace vypadne dřív než se čekalo, říkají odpovědní funkcionáři, že na analýzu neúspěchu je ještě brzo, že to potrvá roky, než zanalyzujeme a plně doceníme význam některých okamžiků turnaje a že teď je hlavně třeba se vyvarovat unáhlených soudů. Ostatně je třeba vidět, že nám nepřály okolnosti, některé náhody stály vysloveně proti nám, a že i v tom nešťastném zápase, který jsme prohráli vysoko aniž bychom vstřelili branku, jsme tomu byli nejméně dvakrát blízko. V každém případě je třeba poděkovat celému realizačnímu týmu za velký kus práce, který odvedl.
Učitelé zase mají sice pochopitelný, ale nesmyslný zvyk, že když jim třeba z odpoledního suplování zdrhne půlka třídy, řvou na ty chudáky, co přišli.
Nejsem funkcionářem žádné státní organizace, natož placeným, takže lhát si o výsledku své roční snahy je nesmysl.
A naštěstí jsem si celou dobu vědom radosti z vás, co mé litoraly čtete, takže spílat vám by byl nesmysl. I když pozvednout obočí asi můžu, ostatně to stejně neuvidíte.
Na počátku jsem si myslel, že budu psát každý týden jeden fejeton, někdy veselý, jindy zamyšlený a někdy aktuální, takže i naštvaný.
A těšil se, že podle povahy a kvality fejetonu se občas někdo ozve, hlavně u těch aktuálních třeba sdělujících šílenosti, které se právě dějí.
Dělal jsem kdysi zootechnika a v horšícím se zdravotním stavu krav jsme museli občas dělat jejich metabolické testy, abychom zjistili, co jim je, i když jsme to obecně věděli.
A sympatický, ale smutný pan doktor z laboratoře nám vždy říkal, že i když každý rok snižuje hranici hodnot, které považuje za neslučitelné se životem, příští rok to musí udělat znovu, znovu ubrat, protože většina podle minulé laťky mrtvých krav přecejen žije.
I já, poučen nejen tímto, každý rok snižuji očekávání toho, co se má stát nebo co je cílem mé práce nebo co by mi přineslo radost.
A ve shodě s tím panem doktorem pak konstatuju, že ač jsem těchto hodnot zdaleka nedosáhl, překvapivě přecejen žiju, alespoň se to o mně říká.
U věcí, která dělám alespoň částečně za peníze, tedy zatnu zuby, snížím laťku očekávání a pracuju.
Ale litoraly jsem dělal zadarmo a pro radost. Ta občas plyne z dobrého pocitu, který se při psaní někdy, ale jen výjimečně, dostaví, z větší části mi jí byly, nebo by mi jí byly vaše ohlasy.
No, a to by se i pan doktor divil, kam to může klesnout. Při jednapadesáti napsaných litoralech vás nějak dalo vědět, že je čtete, asi deset.
Možná dvanáct lidí, dobře, tak patnáct, ale víc ani jeden.
Děkuji Vám za to, každá Vaše reakce mi byla radostí a živou vodou.
Opravdu netušíte, co to pro mě znamená.
U těch společenských litoralů jsem nechtěl papouškovat obecné natož většinové pravdy a pohledy, proto pro mě bylo důležité vědět, že měly pro někoho význam a nebyly jen mým obzorem. A to samé, i když z opačného konce, jsou litoraly veselé a osobní, i tam sám nemohu poznat kde je hranice objevnosti nebo posouvání humoru a citu a kde už bych byl za ní.
Stačí někdy i jedna jediná pobavená nebo spoluprožitá věta od čtenáře, abych věděl, že to mělo cenu psát. Naštěstí se mi jí alespoň občas dostalo.
Mé stránky registrují pouze počet návštěv, nepoznám co a jestli vlastně vůbec něco návštěvník četl.
Takže jen odhaduju, že nejčtenější byl Rath, fejetony o 17. listopadu, snad i Mše na Pohoří a pak samozřejmě Velešínský advent, letos ale už jen opakovaně vydaný. Ten zřejmě četlo přes dvě stovky lidí.
Neskromně řeknu, že je dobře, protože Velešín, Kantůrků, pan Rouha a hlavně velešínský sbor s Rybovou mší si to zaslouží.
Zhruba pět litoralů je rozepsaných, mezi nimi ty, které jsem pro jejich závažnost odkládal, až bude víc klidu na jejich dokončení, ale už na to nemám sílu.
Občas mě někdo chlácholí, že nemám čekat na odezvu a já dělám tu chybu, že se omlouvám a vysvětluju, že každý litoral je nejméně den či dva usilovné a hlavně osamělé práce a že je v nich tolik ze mě, že opravdu bez něčeho, co by se mi dostávalo zpátky, to dělat nedokážu.
Teď jsem přešel na útočný mód a dotyčných se místo vysvětlování ptám, co oni dělají pro lidi zdarma aniž by ještě ke všemu potřebovali vědět jestli to k něčemu je.
Ale zatím mi nikdo po přechodu na tenhle mód neradil.
Nejvíc nesnáším větu – Je jiná doba.
Nesnáším ji!
Co to znamená Jiná doba pro toho dotyčného? Co to znamená pro mě? Ta doba mě nutí, abych se choval jinak?
Vede mě k tomu, ale nenutí.
Je z větší části mou volbou, jestli komunikuji s přáteli, jestli držím slovo, odpovídám na maily, jestli chodím za kulturou, jestli si jí vážím a jestli to dávám najevo.
Je jiná doba… A ty jsi taky jiný? měl bych se zeptat.
Už se blížím tomu kantorovi nadávajícímu přišedším za uprchlé…
Nemám až tak problém s tím, že většina lidí je pohodlných a netečných, smiřuji se s tím, že mnoho jich je hloupých a někteří zlí, s těmi se snažím bojovat.
Ale s čím se nesmířím, že nejsou ti dobří nebo že z toho pro ně nic neplyne.
Já vím, že jsou, jste, psal jsem o tom v litoralu Voduška Impala.
Jo, tak vy jste ho nečetli!?!
To je potom těžký…
Někteří lidé si myslí, že by se mohly litoraly vydat knižně, přinejmenším některé z nich.
Abych byl konkrétní a jmenoval, si to myslím já.
Takže je teď zpracováváme do kancelářského výtisku, aby si ho spřízněné duše mohly přečíst a poradit s výběrem.
Je to sto osmdesát stran A4, finálně jedna velká kniha nebo třeba tři brožury.
Od úmyslu k vydání je daleko, ale pro mě je to další etapa jejich života.
Nebojte, pane doktore, laťku očekávání jsem opět snížil.
Že ji nevidíte? No to se musíte sehnout, támhle dole…
Děkuji čtenářům a mnohonásobné díky těm z Vás, co jste se ozvali.
Děkuji Vám.
Milan Koželuh

Související obrázky: