Občas napíšu něco, co nemá žádný přesný literární formát a není ani zařaditelné obsahem.
Teď jsem takové texty vsunul do knížky Stropnice, příběh řeky, která je tak v podstatě ale psaná celá. K mé radosti se někteří z vás ozvali, že právě takhle se jim to líbilo a někteří to (dopřejme mi půl řádky sdělené chvály) nazvali koželuhovstvím.
Protože další kniha zřejmě nevyjde a ty, které jsou k případnému vydání připraveny, jsou psány obyčejněji a věcněji, rozhodl jsem se vyslyšet četná přání fanoušků (konkrétně mi to napsala jedna paní) a nesouvislou směs takových textů na mé stránky dávat. A protože jsem sám sobě zaměstnavatelem a protože jsem na sebe coby zaměstnavatel hodný, ale coby redaktor přísný, hrozilo, že bych sem texty dával hodně nesouvisle s omluvou vám a výmluvou sobě, že ještě nejsou hotové.
Takže nejlepší je rubrika, do níž se zavážu dávat jeden text každý týden. Měla by se nějak výstižně jmenovat a já si uvědomil, že tohle vlastně řeším už roky.
Nejdřív jako fejetonista MF DNES, kde jsem ji navrhoval pod názvem Dlouhý vedení. Protože mi přijde, že nejen nahé dítě může vykřiknout, že císař je nahý, ale někdy v opaku všeobecné shody přijde názor, nebo dokonce jen otázka od nechápajícího, která odhalí něco nového nebo dokonce zbourá ty dosavadní pevné jistoty. Rubriku mi neschválili, buď měli všichni bleskové myšlení, nebo název rubriky pojalo vedení novin jako skrytou narážku na ně.
Pak mi jedna spolupracovnice, snad dokonce vystudovaná v patřičném oboru, řekla, že mám zabíhavé myšlení. Byl jsem tím potěšen, myslel jsem, že je to něco o rychlosti a orientaci, ale vysvětlila mi, že je to diagnóza. Později jsem se setkal s pár lidmi, kteří opravdu zabíhavé myšlení mají a někteří s ním dokonce přednášejí, a přecejen si myslím, že ho nemám, případně v nějaké lehké, snesitelné formě. A, jak řekl pan Horníček, otřes mozku sice není nic příjemného, ale na druhou stranu máte od doktorů úředně potvrzeno, že mozek máte. Já bych měl potvrzeno, že mé myšlení je sice zabíhavé, a tedy se toulá o něco víc, než má, nicméně je, na rozdíl od mnoha lidí, kteří žádné, byť nepřímé příznaky myšlení nevykazují.
Občas taky do textů vkládám, s prominutím, vlastní myšlenky. Někdy s ostychem, protože se přiznávám třeba i k podivnostem, dětinství a naivitě. Ale mnozí lidé zajásali -Tohle mám přesně tak, to jste mě vystihnul. Mysleli si, že jsou s něčím jediní a báli se k tomu přiznat, a najednou to má i Koželuh a ještě to veřejně napíše.
Teď mě napadá, že ta poslední věta z hlediska psychologie a psychiatrie nemusí být důkazem ničeho dobrého. V každém případě by vysvětlila, proč bych jednou rád napsal knížku, která by se drze jmenovala O mně a o vás.
Ale název Dlouhý vedení, Zabíhavý myšlenky ani O mně a o vás jsem nakonec nepoužil. Jednak každý z nich říká něco poměrně konkrétního, čímž se nechci nechat svazovat, jednak jsou to názvy dvouslovné, a ty se mi sem těžko vejdou.
Tak jsem zvolil neexistující slovo Litoral.
Ono úplně neexistující není, kdybych napsal littoral či litorál, znamenalo by to pobřeží moře či břeh rybníka, překvapivě ne řeky nebo potoka.
Což by básnicky evokovalo břeh oceánu a odvěkou touhu lidí se za jeho obzor dívat, či naopak námořníka, vyhlížejícího po dlouhé plavbě pevnou zemi.
Ale já to slovo s vědomím nesprávnosti užívám i pro rozhraní lesa a louky. Až teprve po napsání tohohle textu jsem zjistil, že rozhraní lesa a louky spadá pod odborný název ekoton.
Což jsem jednak nevěděl, jednak mi to slovo v první polovině zní nebezpečně zeleně ekologicky a v druhé jako hudební vydavatelství. Což není nic proti němu a vědě, která ho zkoumá.
Můj soukromý litoral je hranice lesa smrkového, mladého něco mezi třiceti a padesáti roky, takže až na rezavé kmeny a suché větvičky stromů skoro bez života. Velká louka byla možná kdysi polem, teď už desítky let nepřeoraná, prostě louka, po posekání vyprahlá strništěm, pak chvíli jednolitý špenát zeleně a než vykvete, přijedou velké sekačky a zas je tu jen to strniště. Aby bylo jasno, já neříkám, že takhle smutně vypadá většina luk a lesů v Novohradských horách, to určitě ne. Ale pokud to tak je, nejvíc života bývá na hraně lesa, na tom jakoby břehu, litorálu. Pokud je spíš suchý, rostou tu bylinky, možná i náprstníky, žijí brouci, motýli, ještěrky, živí se ptáčci, jsou tu malí savci. Když je tu vlhko, třeba zarůstající odvodňovací kanál, ale dosáhne sem sluníčko, budou tu kapradiny, pokud spíš stín, tak blatouchy, přesličky, čolci…
Přeslička je rostlina, čolek živočich, já vím, dal jsem to tak dohromady schválně.
Pouhých deset metrů litorálu mezi desítkami hektarů monokultury dospívajícího lesa a hospodářské louky je pruhem života, který se tu nejen z obou stran potkává, ale také rodí.
Nadto tu bývají poslední ovocné stromy, zdi od dávných zemědělců nebo alespoň hromady kamene z polí a někdy i kapličky a křížky, ke kterým už dnes nevede cesta.
Jižní kraj lesa je i prvním místem, kde v únoru nejen roztaje sníh, ale už i voní a bzučí jaro.
To jsem se dost rozněžnil, ale vy, kteří krajinou chodíte, víte, co myslím.
Já v litoralu někdy žiju, přinejmenším si tak často připadám. Ale na rozdíl od litoralu Novohradských hor se necítím být mezi dvěma pustinami. Naopak na jedné straně vnímám svět opravdových lidí, těch, kterých si vážím a kteří jsou mi vzorem, který ale nemám sil dosáhnout. Ať jejich uměním, pracovitostí, tvrdostí sám k sobě, schopností pomáhat jiným, neuhnutím z cesty, rozuměním věcem a přírodě, dáváním… Je to velký krásný svět, do nějž občas dokážu vstoupit, ale nejsem dost silný a dobrý v něm žít.
Na druhou stranu od pobřeží mého života je ten třicetiletý (!) smrkový les, z dálky zelený, ale vevnitř mrtvý a prázdný, svět konzumu citů a hodnot, a v něm i svět grantů a vyvolených lidí v tichosti a nadřazenosti zbohatlých na neziskovosti, navždy rozhodujících o tom, co se bude dělat, pokud se vůbec něco bude muset dělat a ještě k tomu to nebudou chtít dělat sami.
A já někde mezi tím, když chci psát o tom krásném světě a krásných lidech, chodím ohnutý hledat odkapané zbytky mízy pod smrky s vědomím, že se zamažu smůlou.
Pro neziskovky jsem škodič, vybočující z exelovských tabulek, bohužel viditelný a ne zcela ignorovatelný, naopak pro lidi žijící bez grantů nebo i bojující proti nim a jejich zneužívačům jsem zas kolaborant s nepřítelem.
Ano, to obojí jsem.
Občas se pokusím napsat něco, co využije mé vidění z hranice mezi světy, ale většinou tu budou spolu nesouvisející texty s prvky zabíhavého myšlení a názorově spíš svědčící o mém dlouhém vedení. Když se povede, tak možná někdy i veselé.
No, a navíc, litoral může být i složeninou dvou slov, lit a oral. I přes vaši možnou jinou zkušenost slovo oral znamená v jazykovém kontextu mluvené slovo a lit samozřejmě literaturu.
Až teď na konci psaní jsem si vzpomněl, jak mi vytýkaly skoro všechny korektorky že píši, jak mluvím. Ale literatura nemůže být záznamem mluveného slova!, říkaly s červenou propiskou v ruce.
No, nevím… prostě to jinak neumím.
Tedy litoral.
Měl by tu být každý týden nový a já vám teď dám možnost mi pomoct nebo se ke mně vymezit.
Já budu psát Litoral a vy, pokud vás bude zajímat, mi, prosím, k němu občas něco napište.
Pohrozil bych vám, že jinak ho nebudu psát, ale nerad bych zjistil, že se to otočí proti mně a vznikne kampaň Opovažte se mu psát!
Jo a… tohle opravdu není z grantu.