Milan Koželuh

Na konci zimy jsem vyrazil na procházku do mých oblíbených míst.
Těch je samozřejmě víc.
Tentokrát to byla krajina nad Sokolím hnízdem a pak mezi Veveřím a Mýtinami na jedné straně a Údolím a Světvím na druhé.
Bylo hezké počasí, tak jsem lehkomyslně vzal i Kaču, naší fenku kolie. 
V lese Kača otravně miluje kopání šišek, kopat je musím já, ona je pak nejraději chytá ve vzduchu, přihrávku po zemi považuje za nepodařenou, ale smíří se i s ní, poponese šišku o metr dál a hypnotizuje mě pohledem – Kopej!
Na trasy s dostatkem šišek tedy pokud možno nechodím, vracím se z nich pak domů totálně dobitý s koleny vyviklanými.
Naštěstí druhou oblíbenou zábavou Kači je běhání po lukách a pastvinách a lov myší.
To na mě neklade žádné zvýšené nároky, zato ona se vrací z procházky příjemně unavená.
I proto jsem vyrazil právě sem.
Jdeme přes Zevlův mlýn, pak chvíli na Veveří, ale na první louce vpravo na ni odbočíme, vystoupáme k průchodu a jsme tu.
Nesmí, ale dalo by se sem autem přijet z Údolí kolem domů krásných a udržovaných jak ze začátku minulého století, i se zahradami a zahrádkami, ovocnými stromy a květinami v nich.
Je odtud balvan u bývalého Muzea dělnického hnutí v Českých Budějovicích.
Celá ta zvlněná krajina má pro Novohradské hory neobvykle jako podklad louku, protáhlou a z jednoho místa nepřehlédnutelnou, protože je přerušována mnoha lesíky. Nebylo by asi správné psát „remízky“, ty bývají maličké a průhledné, tyhle jsou větší, dokud je neobejdete, nevíte, že obejít jdou, a že jsou to vlastně ostrovy.
Některé v sobě ukrývají návrší.
Láká vás to tam jít – není na tom návrší kaplička nebo křížek?
Jeden remízek má včelín, jiný krmelec, v dalším je přístřešek myslivce, malé domečky, jakoby na každém návrší někdo žil.
Někde je víc smrků jinde borovic, je tu samozřejmě bříza, ale také hodně dubů, někde jako mladý porost, jinde jako velikáni.
Dodnes si nejsem jist, jestli jsem viděl každou zátoku té louky.
Teprve právě teď, do desítkách let, co tam chodím, a několikerém přepisován tohohle textu mi došlo v čem je kouzlo té krajiny – není tu žádná cesta a všechny louky jsou udržované.
Vypadá to jako oceán a v něm kontinenty.
Bylo by hezké kdyby každý měl své jméno a ani by nemuselo být z globusu tedy ne toho obchoďáku ale Zeměkoule, jména by mohla být vymyšlená.
Je to koňská krajina, tady jsou koně a jejich jezdci šťastní.
Rouhačsky si myslím, že by tu byl překrásný golfový resort.
Z některých míst jsou vidět Nové Hrady s gotickým hradem a kostelem, nečekaně vysoko a majestátně nad roklí Sokolího hnízda, občas je na druhou stranu vidět levá část hřebene Mandelsteinu a jedním průzorem Kraví hora, ale jinak jste ve vlastním světě, za chvíli zapomenete, že a kde vedle je tu nějaké 21. století.
Je tu rybník s molem a srubem jako z Kanady.
A taky bezodtoké jezírko po vytěžené hlíně a u něj kamenná ruina, prý budova cihelny, byla milířová, mělo by to jít dnes vlastně dokázat.
V tom jezírku se často topí srnky, jednou se nám tu prolomil ledem už ani nevím jestli Jonáš nebo Tim, byli to naši psi, a ať už který z nich, nějak se z toho tenkrát dostal.
Nedaleko je v rokli lesa rybník na špunt a pozůstatky dalších asi čtyř rybníčků, povodněmi protržené hráze a obnažené velké betonové roury. 
Zvenčí se to nezdá, ale jsou to dost hluboké rokle.
Vždy si u toho cihelného jezírka myslím, že točím zpět vlevo k Novým Hradům, ale pak se přede mnou objeví Světví a já nechápu, jak to je možné a z mapy doma nikdy nevyčtu, kde jsem to zkazil.
Nevede tudy žádná cesta.
Vlastě občas ano, pár jich tu je, v lese, teď už odnikud nikam, široké, poctivé, asi dřív spojovaly zaniklé vesnice a teď jsou v těch lukách přeorané.
Asi si říkáte proč to píšu, přírody, a možná pro vás divočejší, si přece užijete dost.
Jedním ostrůvkem v tom oceánu louky je malý pahorek.
Vždycky si myslím, že tu stál dům, ale asi ne. Je to výchoz skály a tak se sem dávaly snosy kamene z okolních polí, co jsou teď udržovanými loukami. Ale vypadá to opravdu středověce ruinovitě. Některé ty balvany jsou veliké, přes sebe divoce přeházené, nad tím teď po zimě jakoby suché stromy.
Já přicházím shora a využívám toho, že tu teď nejsou kopřivy, jen šípky a ostružiny, ale v zimě má člověk pevné boty a dlouhé kalhoty, mně se jde dobře, ale lituju Kaču, která tu chce být se mnou. Na vrcholku největšího kamene, tady jako kámen to vypadá jen shora, když jsem už na něm, zjistím, že je to skála. Vidím lopatkovou kost, kluci, mý vnuci, je sbírají a dávají si je do mé sukulentní zahrádky, tak jim ji vezmu, dávám ji do batůžku, udělám krok dál na kraj balvanu, říkám si, ty jo, to je nečekaná vejška, podívám se dolů a leknutím ztuhnu.
Tam velká nora, doširoka vyšlapaná užíváním, Kača vedle mě, já dostávám panický strach, co já vím o tom jak vypadají doupata vlků, nemám žádný pěnový pepřák natož taser, přestože mi paní Bednářová, milovnice vlků, důrazně kladla na srdce, abych bez nich raděj neopouštěl byt, ani když jdu krmit slepice.
Pepřák musí mít dostřel alespoň pět metrů a taser výkon, že když se zapne, padají ze stromu veverky.
Utíkám odtud přes louku, je mi jedno jestli se vlkovi mám nebo nemám dívat do očí, pomalu tiše couvat nebo máchat rukama a křičet.
Modlit se neumím.
Zastavil jsem se až za devatero řekama a devatero horama.
Rozumově jsem si celou dobu říkal, že to asi budou jezevci.
Když jsem doma vyndaval kost, všiml jsem si hustých drobných rýh na ní.
Nakonec možná jen lišky.
Ale už tam neozbrojený s Kačou nepůjdu.
Tam už nikdy!
Druhý den volám paní Bednářové, je zooložka AOPK a i když vztahem k vlkům stojíme každý na opačné straně barikády, jako odbornici na vlky ji respektuju.
Směje se mi, a hned ví o jaké oblasti mluvím, a myslí si, že vlci to nejsou, ale jako opravdová odbornice co nevidí, neposuzuje.
Připomíná mi pepřák, že mi na ten správný pošle odkaz.
Opravdu obratem posílá a já v nezvykle bojové náladě hned objednávám.
Už vím cenu svého života, je to 450 Kč i s dopravou.
Četbou o útocích vlka na člověka se tři dny udržuju ve správném rozpoložení, pak přijde balíček, tlak stoupá, už mi nic nebude bránit ve výpravě za vlky.
Otevírám balíček, a když odmotám bublinky, jsem zklamaný, jak malý ten pepřák je. Samozřejmě jsem nečekal nic velikosti bazuky, ale tohle mi přijde pro chlapa až trapné. Má to velikost kapesního rozmrazovače autozámků.
Možná to vlky zastavuje tím, že je to rozesměje.
Naštěstí to má i integrovanou svítilnu a odklápěcí pojistku podobnou jako letadla na spoušti kulometu, to mě s tím prckem usmiřuje.
Podle návodu to má dostřel pět metrů.
Dost o tom pochybuju a rozhodnu se vyzkoušet.
Funguje.
Popaměti podél zdi dojdu do koupelny a oblečený si sprchuju obličej.
Asi jsem měl mířit někam z okna a ne zblízka pozorovat diodu, jestli se rozsvítí.
Na druhou stranu bych chtěl vidět vlka až mu tohle naperu do ksichtu.
Po třech dnech už vidím skoro jako před aplikací, otrne mi a plánuju výpravu k záhadné noře.
Pro každý případ zaleju kytky, vykoupu se a oholím, ale stát se může leccos, tak se raděj dám do usilovného uklízení bytu.
Tím se výprava zpozdí o týden.
Představu si jak, kdyby mě vlci roztrhali a bulvární televize dělala rozhovor se sousedy a příbuznými, by řekla má sestra „Určitě věděl že zemře!“
„A jak by to mohl vědět?“ divila by se jinak na kde co zvyklá reportérka.
„A proč by jinak uklízel?!“ zaštkala by sestra.
Den Dé je tu, já hrdinně nikomu nic neříkám, beru pepřák, věc, na níž bude záviset můj další život, přes plot pohladím Kaču, nechápající proč ji neberu sebou, a vyrážím.
Zhluboka dýchám abych byl vyrovnaný a měl okysličený mozek, může záležet na každé desetině vteřiny, mé čivy tedy musejí být nastartované.
Ale jsem po kovidu komplikovaném černým kašlem a oboustranným zápalem plic, tak se rozkašlu a rozkuckám a rozhodnu se tedy hlubokého dýchání zanechat.
Musím vlky zvládnout s tím co mám.
V kapse pevně obejmu pepřák.
Blížím se k místu, kde budu z cesty odbočovat do luk, vydat se vlkům všanc.
Potkávám mladíka, místního sportovce, symbol krásy a úspěchu.
Má velký sak a sbírá do něj odpadky poházené podél cesty.
Zahanbil mě tím.
Možná je jeho činnost důležitější než má mise.
Dáváme se do řeči.
Uvědomuju si že může být posledním člověkem, který se mnou hovořil, a že i on tedy bude v televizi a že by bylo dobré, abych řekl něco moudrého, nějaká poslední slova.
Žádná mě ale nenapadají, ačkoli za bezesných nocí jsem jich pln.
Řeknu mu tedy popravdě o té noře, že to nejspíš bude liška nebo jezevec, že to říkala paní Bednářová, ale vlci že tu jsou.
„To jsou“, přikývne mladík, „Hned tady za rohem je něco natrhanýho…“
Suše polknu, mladík zahlédne hlouběji v lese něco plastového a vydá se tam, loučíme se.
Má poslední slova tedy budou Nashledanou!
Za rohem je opravdu chlupů jak když tu někdo česal lamu.
Krev ale nevidím, chlupy vyfotím a říkám si, že s norou asi stejně nesouvisejí, je to k ni ještě daleko.
U průchodu mezi loukami je balvan, chvíli si na něj sednu a dívám se do kraje.
Svět je krásný.
Na další louce přemýšlím ze které strany obejít první z remízků, když si všimnu na pěšině chomáčku chlupů, stejných jako dole u cesty.
No… že by tam vlci něco opravdu zadávili a vlekli to pak k noře vlčatům?
Ujistím se, že pořád mám pepřák.
Za dalším zálivem můj remízek s norou ještě není, bál jsem se zbytečně, ještě jeden kontinent minu a teprve teď ho vidím.
Remízek se skalou a norami.
Přemýšlím jakou taktiku zvolit.
Měl bych vědět odkud fouká vítr.
Přemýšlím o nějaké správné metodě a vzpomenu si na film Vinnetou, alespoň myslím, že to byl on. Zkušený lovec tam nabere do dlaně prach, z výšky pomalu pouští a pozná kam ho vítr unáší.
Prach tu přímo není, ale nějaký suchý bordel na kraji lesa leží, už když ho zkouším nabrat, zjistím, že suchý byl spíš jen svrchu, vespod že je mazlavý a tak když ho z výšky zase pouštím, dopadne v kuse na místo, kde jsem ho vyrval.
Nasliněný prst!
Ten přece taky určí směr větru.
Vrážím si ukazováček do pusy, abych ho naslinil.
Smrdí a je hořký.
Usilovně plivu.
Kdybych byl opravdový lovec, měl bych sebou placatici s něčím ostrým a tím bych se teď vydesinfikoval a odškodnil.
Měl jsem dělat nejdřív pokus s nasliněným ukazováčkem a teprve pak rvát ten sajrajt ze země.
Zvedám nasliněný prst k obloze.
Vypadá to jako – Prosím, paní učitelko, Koželuh se hlásí!
Nic ale necítím, natož směr větru.
Asi je bezvětří nebo mi nefunguje ukazováček.
Možné to je, už dlouho jsem ho nepoužíval.
K noře bych se mohl i plížit.
Je víc druhů plazení, nejen to vojenské, ale i lachtaní způsob, ten bych mohl zvládnout.
Ale pořád zůstává otázka kdo by mě pak u nory zvedl.
Nakonec to pojmu chlapsky, jdu k noře přímo.
Face to face!
V jedné ruce odjištěný pepřák, v druhé zrcadlovka přepnutá do režimu sport.
Jakmile vlci vyrazí, budu mačkat pravačkou i levačkou.
A kdybych tu podlehl přesile, mé děti budou muset uznat, že jsem nebyl na světě zbytečně, protože ty fotky se budou skvěle prodávat.
„Vyfotil svou smrt!“ bude na první stránce Blesku vyjímat.
Vlastně proč Blesku, střelte to, děti, za valuty Reuters!
Pouze časopis hnutí DUHA dá k té fotce text „Nesvědomitý senior ohrozil pokojně se pasoucí vlčí rodinku!“
Vyhlížím kostry jelenů, ale žádné tu nejsou, až budu blíž, třeba uvidím alespoň kostru srnce, ale taky ne, už vstupuju do remízku, tak alespoň kostřička… jedna kostička…ale nic tu není.
Remízek je krásný, kdyby ho takhle jak je, šlo přestěhovat do zoologické zahrady byl by její ozdobou a krásným místem pro život zvířat v něm.
Osměluju se, jdu blíž ke skalce, už vidím nory, je jich tu několik, ta největší s čistým uhlazeným trychtýřem hlíny, míří hluboko pod balvany.
Jsou to jezevci.
Stejně mi tu není úplně příjemně, vím, že i jezevec se umí naštvat a znám myslivce, kterého pokousal.
Ale že by na mě vyběhl z nory, to asi nehrozí.
Zavírám pojistku pepřáku.
Je večer, světla ubývá a tak fotím spíš pro sebe.
A v tom mi to dochází…
Největší zmar téhle mise… uklízel jsem doma úplně zbytečně!
A když se to vezme kolem a kolem, ani koupat jsem se vlastně dneska nemusel.
A Kača za plotem zbytečně smutní, mohla jít se mnou a lovit myši.
Aby byla má pokora dokonána, určili pak odborníci podle fotek ty chlupy na začátku jako psí.
Prý to lidé dělají, že když jim doma líná dlouhosrstý hafan, vezmou ho do přírody a tam vyčešou.
Nechcete vidět jezevčí nory?
Vím o hezkých…

Související obrázky: