Milan Koželuh

Začalo to někdy před třinácti roky a já o tom sice už několikrát psal, ale myslím, že méněkrát, než za tu dobu bylo olympiád, přírodních pohrom a voleb, které nepochybně vaši případnou vzpomínku na mé psaní překryly.
Dokonce si myslím, že ve srovnání s povodněmi, natož volbami, může být alespoň pro někoho mé vypravovaní příjemné.
Před třinácti roky jsem na Mandelstein vyrazil prvně. Nejen prvně na Silvestra, ale prvně vůbec. Neměl jsem do té doby tu horu pro její falešný význam ve světě lepších Čechů rád.
Bylo to ode mě hloupé.
Jonášovi, našemu psímu kóliákovi, bylo tehdy devět měsíců, já se s ním někdy po silvestrovském obědě vydal ve sněhu na krátkou procházku směrem k Mandelsteinu a pak tam nějak skoro omylem na rozhraní dne a noci dorazil, nechal poslušné štěně čekat pod skalou a z neznalosti správné cesty se někudy dostal nahoru. Začal padat sníh, já zjistil, že z druhé strany vede snadná cesta a sestoupil po ní, obešel to překvapivě velké skalisko a Jonáš tam nebyl. Vím, že tohle jsem psal, že když jsem ho pak po marném volání a obíhání skály najednou zahlédl v okně měsíčního svitu na skále vysoko nade mnou a vylezl za ním, jak jsem pak šťastně brečel, hrozil jsem se představy, že by tam někde mou vinou v tom sněhu umrzl.
Psát znovu něco hezkého je hezké.
Asi hned příští rok jsme z popudu dcery Kačky šli na Mandelstein s jejími přáteli na půlnoc. Vyšli jsme v dešti, ale brzy se vyjasnilo a pak udělalo takové světlo že jsme jedinkrát v celé historii silvestrovských výprav nemuseli vůbec svítit.
Toho roku nás bylo asi deset, další roky většinou čtyři až šest, někdy jsme šli s blízkými přáteli jindy se k nám přidali i úplně neznámí lidé.
Jednou to byla i mistryně republiky v čepování piva.
Z Nových Hradů na Mandelstein je to devět kilometrů, dá se jít kombinací tří různých a sobě nepodobných cest. My chodili rakouskou Erlebnisweg, o něco delší, ale zajímavou a přecejen vedoucí víc po schůdných cestách než kořenokamenitým terénem horských stezek.
Než jsem se nadál, stala se z téhle trasy tradice a z ní rituál.
Mandelstein je nad nejnižším bodem trasy o asi 350 metrů výš, stoupáme tedy jako k vysílačům Eiffelovy rozhledny.
Zrádností výstupu je, že se v poslední třetině trasy tváří jakoby byl vrchol už za rohem, určitě ne moc vysoko, už jste přece dost nastoupali, ale pak vás až o kilometr dál něco praští do hlavy a to je teprve Mandelstein a stoupání na něj.
Omlouval jsem se na začátku těm, kteří mé vypravování o Mandelstein čtou po několikráté a zapomněl na ty, kteří ho nejen čtou prvně, ale možná ani nic o té hoře nevědí.
Mandelstein je ničemu v okolí nepodobná skála upadlá sem zřejmě Stvořiteli omylem když  hnětl České Švýcarko. Je z něj daleký výhled, když opravdu až po obzor, tak je to asi 7000 km², v nočním výhledu někam po Kleť, Temelín a Třeboňsko.
Pro Rakušany je symbolem vyhnání, vnímáno z jejich pohledu, bývala tu setkání rodáků.
Jít sem v půlnoci na Silvestra ale znamená dívat se na ohňostroje.
Občas se tu sejdou až desítky lidí.  Nejvíc, možná čtyřicet, nás tu bylo s asi dvacítkou zřejmě studentů z Čech, obdivně jako na krasobruslení spontánně potleskem odměňujících každou výjimečnou petardu.
Určitě už jsem to psal.
Nejmíň jsme tu byli v jednom nevlídnu čtyři, my dva s Janou a dva Rakušáci.
Zažili jsme tu ohňostroje trvající skoro tři čtvrtě hodiny s dělovými ranami zpoza hor z Rakouska, jeden rok začala po půlnoci stoupat z údolí Stropnice mlha hutná jak krupicová kaše, rychlá jak v té pohádce. Když začala olizovat mandelsteinské skály, museli jsme prchat, nebyli  bychom v ní našli cestu zpět.
Chtěl jsem psát, a budu, o tom letošním Mandelsteinu, ale vzpomínky se vracejí.
Roky jsme chodili Mandelstein jen jednosměrně. Odpoledne jsme odvezli do sedla hory auto nebo auta a po půlnoci se s nimi vrátili domů.
Pak začalo zájemců o společný výstup ubývat a jak se začala z mého života vytrácet Jana, už jsem chodil sám.
Tedy sám úplně ne. Na vrcholu jsem se potkával s Paulíků, dobrými pražskými anděli mého konání. Nejdřív chodili s námi z Nových Hradů, pak si myslím, že z Šejb. Ty jsou na opačné straně hřebenu Mandelsteinu, výrazně mu blíž, ale technicky náročnější trasou po kamenech, v noci a sněhu bych ji nedal.
Vědomí, že se k půlnoci s Paulíků každý ze své strany blížíme k Mandelsteinu a po půlnoci se zase každý na svou stranu ztichlou tmou vzdalujeme, je hezké, takové poutnické.
Těsně pod vrcholem hory je kaplička. Tam máme jednak poslední výškový tábor, jednak zapalujeme svíčky.
Já tam Paulíkům dávám vybrat mezi mým vytuněným čajem a kávou a oni mě oblažují svým čajem zázvorovým, slazeným medem od vlastních včel.
Dost často ve tmě cestou na Mandelstein bloudím.
Zabloudit ve dne může být úsměvné a přinést objevy a zážitky, v noci v éře bez navigace a s nutností být na vrcholu nejpozději ve 23.59 je deprimující. Nejhorší z mých zabloudění bylo, když nás na Mandelsteinu čekal syn Honza se svou nastávající a já se ztratil někde na východním svahu hory, kde jsem nikdy nebyl, ani ve dne, a neměl tam co dělat. Propadl jsem hrůze, že se včas nesetkáme a viděl v tom fatální znamení. Když se pak v mobilu u mého ucha ozvalo Honzovo Vidím Tě! Zahni vpravo!, nakopl jsem to prý první kosmickou rychlosti a půlnoc na vrcholu jsme stihli.
Že už jsem to říkal?
Kolikrát?
Jen třikrát?
Já ty chvíle prožívám každý rok znovu při osamělém nočním výstupu.
Fyzicky nejhorší bylo mé ztracení se v hlubokém sněhu v hustém mladém lese, to nás šlo šest, závějemi jsme se pak prodírali po čtyřech pod smrčky k správné cestě.
Když jsem začal chodit sám, přišlo mi být divné vracet se autem a začal tedy chodit tam i zpět pěšky, je to něco kolem osmnácti kilometrů.
Napsal jsem teď překlepem kulometrů, nevím, co by to slovo znamenalo, ale zní zajímavě.
Jeden rok mi přišlo mé zabloudění pod vrcholem tak nevysvětlitelné, že jsem se hned na Nový rok po obědě vydal na Mandelstein znovu, dokud jsem to měl v dobré paměti, abych chybné místo našel.
Byl to jediný rok kdy jsem šel Mandelstein dvakrát v jednom dnu.
Cestou zpět už byla tma, já zabloudil a brzy se našel, ale Tim, náš pes po Jonášovi, se najednou zasekl, lehl si a že dál nejde. Bylo to v hustém lese, nedal se odvolat.
Trochu naštvaně jsem se pro něj vracel a zjistil, že leží u mé drahé bundy, kterou jsem měl původně přehozenou přes batoh a větvičky smrku mi ji tu strhly a já si nevšiml.
Loni, tedy vlastně předloni, jsem šel zase sám a říkal si, že asi naposledy.
Je mi kolik mi je a že bych byl prototypem nestárnoucího turisty říct nemůžu.
Když jsme před třináct lety začali chodit veřejné výlety, obdivoval jsem partu chlapů, říkali jsme jim Vlčáci Sedmdesát Plus.
Až loni mi došly dvě věci. Že jen jednomu z nich tenkrát bylo přes sedmdesát, a že mě je tedy teď víc, než jim bylo tenkrát.
Nechci si dávat úlevy a vždy se podvědomě poměřuju s lidmi silnějšími než já, ale najít rovnováhu mezi rozumem a vůlí není  snadné.
A navíc jsem se loni, tedy předloni, prvně cestou na Mandelstein bál.
Vypravoval jsem to pár přátelům, kteří také chodí, všichni mému strachu rozuměli.
Takže vás teď nehodlám přesvědčovat ani se omlouvat.
V té oblasti žijí vlci, nebojím se jich osobně, bojím se jich pokud  mám sebou Kaču, třetího našeho psa poté, co už ani Tim není. A zvlášť se bojím  když jsou se mnou malí klucivnuci, a radostně obsazují kamenitá návrší v odlehlých lesích, coby dobyté hrady a mě trne, když si až v té chvíli uvědomím, kdo tam možná právě spí, to mi lehko není.
Ono to vědomí, že vy vlky nevidíte, ale oni vás pozorují, moc na klidu nepřidá.
Ale já se tu předloni nebál ani vlků ani teroristů, ani bytostí lesa, já se prostě bál.
Nejhorší je když svítí měsíc, vy jdete osvětleným prostorem a máte vejít do lesa. Žádné sebevíc zářící letní slunce nedokáže udělat tak ostré a temné stíny jako měsíc, les je pak jak černý kus vystřižené fotky, chybějící místo v časoprostoru.
To taky píšu poněkolikáté?
Asi jo, věřte ale, že horší než to znovu číst, je to znovu sám v noci prožívat.
Na vrcholu na mě ale předloni čekali Paulíků a já tedy ten strach překonal.
To vlastně není pravda, nepřekonal, ale šel jsem.
Letos, tedy z hlediska kalendáře loni, jsem si už tak jistý sám sebou nebyl.
Paulíků už mě na vrcholu čekat nebudou a co komu a čím sobě prospěju, když tam půjdu?
Jenže se po létech zase ozvali lidé, že by se mnou šli.
I ve způsobu jejich přihlášení bylo něco, co mě zaujalo.
První byla Zuzana, olomoucká čtenářka mých knih a nezávisle na tom podjesenická milovnice Novohradských hor.
Ptávám se jí, co proboha na těch Novohradských horách v konfrontaci s Jeseníky vidí, ale ona úplně neví.
Takhle se ptávám více lidí, kteří k nám jezdí z jiných a vyšších a slavnějších hor v naději, že mi někdo z nich to tajemství vyjeví, ale ani oni nejen nevědí, ale ještě většinou čekají, že jim to řeknu já.
Druhý byl pan Šrajer, dobrý duch mých výprav, přednášek a knížek.
Pan Šrajer je přibližně můj vrstevník. Roky byl milým, trochu stydlivým, účastníkem našich výprav do Novohradských hor. Zatímco já táhnul na zádech desetikilovou krosnu s nejnutnějšími potravinami pro osm hodin života, a také sadou teplého oblečení, kdyby se udělala zima, pan Šrajer nosil malý batůžek a v něm jeden rohlík a čutorku s půllitrem pramenité vody.
Jen v případě Peilsteinu přidal tatranku.
Až po létech, když jsme se po podařeném výletu už blížili k cíli, jsem se pana Šrajera zeptal na něco o něm, na jeho záliby.
Očekával jsem slušnou odpověď, třeba že byl celý život referentem v nějakém nudném podniku a nikam se nedostal a mně je vděčný, že jsem ho na stará kolena vytáhl do hor, jinak by se do nich nedostal nikdy, a obdivuje mě, jak směle se v nich pohybuju.
Ale on řekl, že je horský průvodce, hlavně dělá dálkové přechody ukrajinských hor, taky samozřejmě Rumunsko, k tomu rád jezdí na kole, ale to většinou jen tak po Československu a trochu Polsko.
Došla mi slova.
Taková zrada!
Ale teď už jezdí a chodí prý míň.
Na vteřinu jsem se zaradoval, že stáří a tak…
Jenže pan Šrajer řekl, že má v Mladé Boleslavi a Liberci dvě příbuzné, jsou to sestry a je jim dost přes devadesát, tak většinu času tráví péči o ně a nemá tedy čas na Ukrajinu a Rumunsko, loni tam byl asi už jen třikrát.
Můj obdiv panu Šrajerovi v té chvíli dosáhl takových hodnot, že bylo pro mě těžké ho mít rád.
Pan Šrajer dochoval své dvě tety do konce jejich dnů, pak se se synem ujali nemohoucího strýčka na Šumavě a když i jeho dny vypršely, vzal zase bágl a vyrazil na přechod rumunských velehor, už tam ležel sníh.
Jenže já tou samou dobou skoro přestal chodit.
Něco zavinila kolena.
Díky nim jsem si uvědomil, že přestože jsou Češi národem alkoholiků, neříkají Na stará játra, ale Na stará kolena.
A od té doby, co žiju sám a co mi mé tělo připomnělo svůj věk, už se bojím vzít na sebe odpovědnost za veřejné výlety. Loni jsem byl na jaře na možná posledním výletě, na kvetoucích narcisech, pak jsem se nechal jednou v létě přemluvit k brutálnímu  výstupu na Peilstein a jinak nic.
Nadto jsem od léta trávil stovky hodin u počítače při přípravě přednášek o kapličkách, a to zrovna fyzickou kondici a ohebnost kloubů nezlepší.
Tak jsem si Mandelstein raději deset dnů před Silvestrem tam a zpět vyzkoušel.
Abych neporušil letošní panenství té silvestrovské cesty, šel jsem přes Jonášovo údolí a Jedlici a vzal sebou Kaču, i když se strachem, jestli těch víc než padesát kilometrů dá.
Ne, nepřeřekl jsem se, ale když počítám, že běháním dopředu a zpátky a vlevo a vpravo naběhá nejmíň třikrát víc než je trasa, tak to bude možná ještě víc.
Ke všemu jsme vyšli po cestách našich odpoledních procházek a Kača nemohla vědět, že to teď bude dál a výš a tak nemusela šetřit síly a fakt nešetřila, lítala po lukách jak zběsilá.
Jestli, děvče, myslíš, že Tě zpátky ponesu, tak se pleteš!
Sám se děsím toho, kam dojdu a jak se odtud vrátím.
Kolie, i kdyby sebevíc zaujaté divočinou, mají potřebu se nejméně jednou za čtvrt hodiny přiběhnout potulit  a vyjádřit vděk. Takže Kača  přiběhne, vyskočí na mě, opře se mi packami (má je tenčí než králík) o ramena a vrazí čenich do obličeje. Musím ji pak tři minuty hladit a drbat a do ouška šeptat, že je ten nejnešťastnější pes na světě, protože ji nikdo nemá rád a líp by jí bylo v útulku. Teprve pak na těch deset až patnáct minut odběhne zkoumat terén a neohroženě lovit myši, než se zase vrátí pro duchovní oporu.
Takhle někde na svazích Mandelsteinu společně zahyneme?
Nezahynuli, došli jsme tam i zpět a já s radostí konstatoval, že v konci měla sice moje chůze k eleganci hodně daleko, ale čas byl dobrý a navíc Kača vypadala hůř než já.
Pohled do kalendáře říkal, že Silvestr bude letos pouhý den po měsíčním novu, tedy tma jako v pytli, čili podmínky pro výstup špatné, a hrozivá byla i předpověď počasí, má být hezky!
Každý kdo kdy naslouchal v dešti hlášení rádia, že máme krásný slunný den, musí při předpovědi hezkého počasí znervóznět.
Nicméně panu Šrajerovi i Zuzaně někdy po Štěpánu odvážně potvrzuju, že na Mandelstein půjdeme.
Pan Šrajer nadšeně souhlasí, Zuzana neví, právě marodí.
A jsme konečně  s vypravováním v úterý 31.prosince 2024.
Následující události jsou pravdivé.
Jistěže neodolávám je líčit s emocemi, které jsem té hrozné noci plné šikany prožíval a s vypravěčskou nadsázkou jako když Emir Kisturica točil film Černá kočka, bílý kocour.
Ale pravda to je.
Nejdřív přijela Zuzana, vypadala dobře, tedy unaveně a slabě.
S tou problémy nebudou, ta mě neuštve, řekl jsem si s uspokojením.
Dokonce mě napadlo, že kdyby ten výstup nedala, zastlali bychom ji cestou nahoru někde v krmelci do sena a zpátky zase vyzvedli.
Horší to bylo  panem Šrajerem.
Samozřejmě zase přijel s tím batůžkem všehovšudy s tatrankou a čutorkou pramenité vody.
A pohyboval se jak kamzík.
V rámci předvýstupového brífinku pan Šrajer postupně asketicky odmítá všechny nabízené dobroty, neodmítne jen slivovici z Moravy od Zuzany.
Tak na ten výlet!
Já do té doby pro tuhle akci používal termíny v ose výstup – výprava, tak mi výlet přijde trochu dehonestující.
Pan Šrajer říká, že je teď rozchozený, ale že mě bude šetřit.
Pochválil jsem mu novoročenku, má na ní fotku krásného povalového chodníčku, vedoucího nad nějakým horským vřesem, v něm koly nahoru spontánně zaparkované horské kolo a na chodníku smějící se zkrvavený pan Šrajer, který tam právě evidentně přistál po saltu nazad.
Na chodníčku hezký text k novému roku.
Byla tam cedule Cyklisto sesedni, a já ji ignoroval!, usmívá se pan Šrajer a dává si do druhé nohy.
Balím svačinu, snad se mi do krosny vejde.
Není šest dvojitě namazaných rohlíku se slaninou a ementálem málo?
Musíme odejít ve 20:30 SEČ, abychom mou usilovnou chůzí stihli půlnoc na Mandelsteinu.
Odcházíme ve 20:36.
Zařazuju nejvyšší rychlost.
Pan Šrajer ještě něco řeší ve svém autě, Zuzana v rámci nově navázané družby zůstává s ním a já si říkám, že je to dobře, že si alespoň něco nadejdu, když mě v té chvíli ti dva míjejí, pan Šrajer něco Zuzaně vypravuje o svém vánočním výstupu na Myslivnu, ale slyším jen malý kousek, protože oba mizí ve tmě někde v dálce přede mnou.
Z Nových Hradů jdeme silnicí na Pyhrabruck.
U Minichova kopce vidíme vlevo do dálky Třeboňské pánve, vpravo se tyčí Vysoká a Kraví hora s kostelem na Dobré Vodě. Někdy je v mlze nebo oparu v dálce, jindy září blízko, to když je Kraví hora za ní temná.
Vpravo před námi je hřeben Mandelsteinu se třemi sobě si podobnými vrcholy. Vždycky si říkám, jestli je pocitově Mandelstein přiměřeně daleko, že by se mi chtělo říct, že vypadá dál nebo blíž než těch osm nebo devět kilometrů.
Kdyby vypadal o hodně blíž nebo dál, zeptal bych se přátel jak to tipují, oni by se spletli a já bych je překvapil správným číslem.
Většinou na téhle silnici fouká vítr a my tu hned na začátku prochladneme, ale dnes je hezky.
A protože je novoluní jsou krásně vidět hvězdy.
Chvíli je pozorujeme a děláme si pořádek v Polárce, Severce, Jitřence a Večernici.
Pak počítáme letadla, letí jich tu pět, dost dobrý provoz na pozdní Silvestr.
Jdeme přes celnici, teď penzion, bývávalo tu na Silvestra rušno, teď klid, ale pár lidí tam je,
Rodinný sraz?
Přecházíme náves v Pyhrabrucku a odbočujeme do tmy.
Není támhle Kamenný rybník? ptá se pan Šrajer, který tu nikdy nebyl, a ukazuje do temných stínů.
Ano je, a ta louka je loukou ze Štědrého dne v Mordovce, tady šli kdysi Rakušáci s lucernami zazpívat koledy ztracenému domovu a nevěděli, že za hranicí je se srdcem v krku poslouchá československý pohraničník.
Míjíme loveckou chatu.
Taky tady před léty bývalo veselo, trofejní sál svítil a i přes okna ven doléhal zpěv a veselí, auta se nevešla na parkoviště a stála všude okolo.
Pak ten dům pár alespoň svítil.
Dnes je tu tma a ticho.
Jen houkání sovy se nám ozývá nad hlavami.
Puštík, říká Zuzana.
Začínáme stoupat na hřeben, nejdřív cestou vymletou přívaly vod, pak pěšinami.
Jako obří pavučiny je pokrývají ošlapané a ohlazené kořeny smrků.
Ve dne je to pohádkově krásné na koukání, v noci na tom svinstvu co chvíli uklouznu nebo o to zakopnu.
Zuzana, jejíž povinností bylo být slabá a nemohoucí, se mě ptá, jestli mi nemá vzít batoh.
Blížíme se k rozcestníku.
Kdybychom chtěli nebo museli, odbočkou vpravo bychom se mohli přes Veveří vrátit domů.
Už dvanáctkát si tu díváme svačinu.
Dokonce i když jdu sám nějak vysoukám batoh ze zad bundy, abych se do něj dostal, posvačím, dám si kávu a chvíli se posmívám ceduli, či spíš jejímu autorovi, že na Mandelstein je to padesát minut.
Hodina a čtvrt s krvavým  potem a plícemi na vestě.
Dopiju kávu, uložím do batohu, přes zimní bundu si ho nasoukám na záda a vyrazím.
Když jsem tu sám.
Když jdu, tak se zrovna tady nebojím, ale když pak v měsíčních stínech lesa tiše sám stojím, úplně dobře mi není.
Tady děláme zastávku… sípu s úlevou.
A proč? Otočí se na mě dvojhlasem pan Šrajer a Zuzana –  Vždyť jsme teprve před chvílí vyšli!
Říkám něco o Ženevské konvenci o zacházení se zajatci a jsou mi tedy povoleny tři minuty.
I ve tmě vidím, jak oba koulí očima.
Snažím se pana Šrajera zabavit a zbrzdit otázkou na kolika rumunských horách byl, a on odpoví, že neví, že v Rumunsku byl patnáctkrát, ale někdy i opakovaně, takže tak asi deset.
A šel a já zase viděl jen obrys jeho postavy, v jejímž stínu jsem se snažil udržet.
Naštěstí jdeme po ne úplně dobře značené trase, takže na některých místech musí pan Šrajer počkat, než dorazím.
Nejdřív u odbočky z cesty u Altweitry.
Prvně  mě tu na správnou, ale pro mě tehdy nečekanou cestu do tmy, vedl Jonáš a já roky nevěděl, jak on  mohl vědět, že tam máme odbočit, když tu nikdy nebyl.
Až nedávno mě napadlo, že asi cítil pach stop lidí, jejichž cestu jsme sdíleli.
Každý dům Altweitry má jméno, celá osada je horskou pasekou  s oranými poli, obkroužena lesy a horami.
Chvíli stojíme a díváme se.
Ve tmě lesa jsou skryté kulomídy, tam půjdeme někdy za světla.
Tenhle úsek mám rád, je to samé rozcestí, za chvíli musí pan Šrajer zase zastavit, na křižovatce k domu, kde kdysi dávno bydlel novohradský kat.
A za chvilku znovu u horský farmy, překrásného moderního domu vestavěného do staré stodoly.
Ještě nedávno tu chovali irského vlkodava, lamy a nějaká prasata, tak chlupatá, že jsem si nebyl jist, jestli nejsou na vlnu a pak zjistil, že ano.
Vlkodlak, tedy vlkodav, chodil volně a byl obrovský a i když lamy jsou taky obrovské, někdy s nimi v protisvětle splýval.
Chodil nás mlčky vítat, tedy vždy jsme doufali, že je to vítání. Vlkodavové  mívají  tlamu vždy jakoby mastnou a tak nevíte, jestli je po obědě nebo sežral turistu.
Pak se tu jednou procházela  matka lama a lamče velké jak menší žirafa. U farmy odbočujeme z široké cesty na strmou stezku, mámu lamu to nelákalo, ale lamče šlo s námi, musel to být krásný pohled, karavana jak v Andách. Ale já se jen se strachy ohlížel po matce lamě, kdy té expedice bude mít plné zuby a dá mi po tlamě.
Naštěstí asi věděla, že to jejího potomka přestane časem bavit a vrátí se sám.
Dnes už tu zvířata nejsou.
Jen se vždy rozsvítí světla farmy ovládaná senzorem pohybu.
Říkám si, že možná v té chvíli lidé v domě kouknou na hodinky a řeknou si – Letos je tu o něco později, bude muset přidat!
Udýchaně říkám panu Šrajerovi, že Zuzana je po nemoci a měli bychom ji šetřit.
A kde je? zeptal se pan Šrajer.
Někde daleko před námi se rychle vzdalovalo světýlko.
Tohle mi nevyšlo.
Najednou zvoní panu Šrajerovi telefon, to už zase tempem, kterým se prchá před tsunami, stíháme Zuzanu, já telefon špatně pochopil, a tak se opakované otázce pana Šrajera A čím že jsi to vyhodila?,  nevhodně směju.
Paní Šrajerová vyhodila proud v celém domě a to žehličkou.
Přijde mi správné, že když muž právě koná smělé výpravy, jeho žena se doma stará o rodinný krb. Viděl jsem paní Šrajerovou ve vědecké knihovně coby Ribanu nebo Nšo-či, tím si zpětně nejsem jist. Netvrdím, že tak chodí i doma, ale jistě ví, co se od poslušné squaw očekává.
A i kdyby ne, jsou televizní programy stravitelné jen v kombinaci se žehlením.
Pan Šrajer trpělivě s ženou na dálku prochází dům a všechny rozvodné skříně, ale žádnou vadu nenachází.
Jsme u louky, z níž jsou naposledy vidět skoro celé Nové Hrady a tak pod záminkou osvěty zastavuju a šeptajíc ukazuju na obzor a pobírám dech.
Je Silvestr, něco po jedenácté večer, a pan Šrajer volá elektrikáře.
Využívám toho a chci nenápadně odejít, abych si pomalou chůzi něco nadešel.
Pan Šrajer si toho periferním viděním všimne a startuje.
Elektrikář je toho mínění že by to mohl být modrý jistič bez páčky.
Naskakují mi scénáře katastrofických filmů.
Stříhat modrý nebo červený?
Modrý!, volá pan Šrajer ženě.
Ale ten nejde zachytit, oponuje žena,
Vraž tam lžičku!, velí pan Šrajer!
To musím vidět!
Zastavuju se a dívám do krajiny směrem k Ledenicím.
Zatím svítí…
Až za tři vteřiny po menší petardě nad Ledenicemi celá krajina zhasne, budeme jediní lidé, kteří budou vědět, proč se to stalo.
Měl to být červený!
Představuju si, jak by to vyšetřovala police.
Přijeli by ke Šrajerům, baterkou uviděli v setmělém domě ohořelou paní Šrajerovou v indiánském s žehličkou v ruce, zaklapli by blok a volali Chocholouška.
Paní Šrajerová, na jejíž adresu tu vtipkuju, je vzdělaná žena, odbornice na Karla Maye, aby bylo jasno.
No, tak vidíš, konstatuje ale po třech vteřinách pan Šrajer, omluví se, že zdržoval, a mizí ve tmě před námi.
Byl bych ho nejradši zabil, kdybych ho dokázal dohnat.
V zimní krajině bez listí prosvítají pod námi v hloubce města a vesnice, vlevo Gmünd a Weitra, celou cestu se ozývají výbuchy spíš jakoby děl než ohňostrojů.
Závěrečného strmého stoupání na Mandelstein si Zuzana a pan Šrajer ani nevšimli, družně probírali pět cest pana Šrajera do Dunajské delty.
Normálně to poslední stoupání tady chodím asi na pětkrát, tedy když jsem v kondici, jindy těch zastávek na popadnutí dechu dělám víc.
Odpočítám si vždycky čtyřicet čtyři kroků a chvilku stojím.
Dnes ne, dnes mi to ti dva nedovolí.
Proč mi loni bylo smutno, že jsem sám?
Pan Šrajer vypráví, jak se zúčastnil nějakého běhu do vrchu.
Ještěd, Sněžka, Anapurna  nebo tak něco, to jsem nerozuměl, pro kyslíkový dluh mi šumělo v uších.
Ale sovu houkat slyším a i když vím, že je to puštík a že puštík není sýček, lákající na hřbitov, a už vůbec puštík není supem mrchožroutem, stejně si říkám, proč mě sleduje.
Podcházíme skálu, tady už se jde skoro po vrstevnici, jsou tu kluzké balvany, tak se musí opatrně a já alespoň chytám dech.
Je tu kamenná brána a já vypravuju jak jsem tu byl s vnoučky a když jsme bránu prošli, chtěl jim udělat radost a vymyslel si, že je pekelná, a že když někdo není hodný, tak si ho vezme, a jen toho hodného nechá projít.
Jestli na mě chcete volat sociálku, tak si znovu přečtěte, že jsem jim to řekl až když jsme byli za ní, a oba pochválil, že tedy hodní jsou, protože je brána pustila.
Moje výchovná metoda se v té chvíli jevila být správnou, oba zajásali.
Ale když jsme se tudy měli vrátit, Mikolka by to risknul, ale Jeník ne.
Zřejmě své první projití branou považoval za nějaké systémové selhání  brány nebo shodu náhod, kterou podruhé rozhodně nechtěl riskovat.
Svědomí je svinstvo.
Museli jsme tehdy s kluky Mandelstein obejít z druhé strany.
Pan Šrajer ani Zuzana se brány nebojí a odvážně ji projdou, tak to risknu i já.
Jsme v kapličce, sundáváme batohy, vyndáváme termosky a já se s nakonec dobrým pocitem z mého výkonu ptám kolik je hodin, asi nebude ani půl dvanácté, počasí bylo krásné, terén skvělý, tempo vražedné, přestávky jsme nedělali, no tak, kolikpak je?
Tři čtvrtě na dvanáct.
Při započtení sněhu a ledu jiných roků, je tohle můj nejhorší čas.
A to jsme ani nebloudili!
Člověk se někdy dozví o mezích svých sil v nevhodnou dobu.
Vyndávám svíčky.
Při mé pověrčivosti se bojím v osudové chvíli zapalovat přesný počet svíček, natož si představovat, že jsou každá za někoho konkrétního.
Co kdyby zhasla?
Tak nosíme sadu svíček čajových, v kapličce se položí na desku pod křížek a každý jich pár zapálí, v tom chumlu světel je pak jedno která je koho a komu určená.
Stejně je lepší, když žádná nezhasne.
Tentokrát voní vanilkou.
Okolo prochází od parkoviště dost lidí s čelovkami.
Já na poslední chvíli stačil vytáhnout z batohu šumivý cider od Paulíků, roky buď zapomínaný doma nebo právě v batohu.
Vyrážíme, ještě je před námi vrcholové skalisko a za ním vyhlídka, kde v pravé půlnoci býváme.
Na hranici svých schopností s neohebnýma nohama směle překonávám až dvacet centimetrů vysoké skalní stupně.
Nejsem úplně pro někdy nablblé normy evropské unie, ale tady bych se nedivil, kdyby bylo zábradlí.
Vám bych se nedivil, kdyby vám vadilo, já bych ho tu alespoň o silvestrovské noci měl rád.
Jednou jsme sem přišli když byl celý vrchol pod ledem. Ono je to tu takové skoro rovné, ale k oblým hranám skal se to přecejen svažuje a pod nimi jsou stěny vysoké, vlastně hluboké, přes deset metrů. Tady uklouznout znamená uklouznout naposledy v životě.
Nebo trnu, když se lidé na hraně těch skal fotí nebo v noci v náhlém přátelském gestu někomu uvolňují cestu krokem vzad.
Za mostem skupina mladých Rakušáků odpočítává půlnoc, to už nestíhám, ale v čase 00:00:03 přecejen odpaluju šampaňské. 
Pan Šrajer si užívá scény z Titaniku a podobně jako Leonardo DiCaprio je teď ve vyhlídkovém koši nad krajinou a musí být tedy vyzván, aby se zúčastnil.
Ale udělal to rád, a tak si v trojici z ikonických plastových hrnků, co s námi chodí a jezdí všude, připíjíme Paulíků šumivým ciderem na nový rok.
Na všechny přítomné a nepřítomné, já s myšlenkou i na ty, co už nejsou.
Začaly ohňostroje.
Zuzana o ně původně neměla zájem, jako ochranářka je nemá ráda a k půlnočnímu výstupu na Mandelstein nepotřebuje. 
Ale jak se ta krajina rozzářila, rozzářila se i ona.
Je to jako být najednou nad okrajem velkoměsta, všechno září, vybuchuje.
Krajina přímo pod námi má asi pět set kilometrů čtverečních a celá svítí.
Vím, jaké to bylo pro mě prvně – jako v Pánovi prstenů pohled na Mordor.
Tentokrát byly ohňostroje uměřenější, ale na druhou stranu jich možná bylo dokonce víc, sice nižší, ale pestré v barvách a provázené občasnými výbuchy těch větších.
Nejblíž bych to připodobnil k rozkvetlé louce.
Tahle část trvala asi deset minut, stihli jsme si v nich říct kde je co a někdy se o to přít.
Noc byla den po novu a obloha s lehkou podymou, bál jsem se, že ve tmě neuvidíme nic z krajiny, ale bylo to naopak skvělé, hory byly úplně černé a temně vykreslené proti obloze. 
Krásně odpalovali ohňostroje obklopeni tmou v Hojné Vodě, zleva doprava od Světví k Novým Hradům a za nimi k Jílovicím a ve středu přes Žár a jako vždy velkoměstskou Bukovou k Borovanům a vlevo od  nich z údolí vystřelujícím Trhovým Svinům, v dálce pak Kleť a Temelín a kdoví kam.
Jako obvykle se až o pár minut později připojila Horní Stropnice se svými rudými vysoko létajícími ohňostroji, a pak soukromnické Klení, každou chvíli někdo z chatařů a chalupářů odpálil to své.
Letošní ohňostroje budu ve vzpomínkách ve znamení oranžových koulí, už skoro v závěru, vystřelovaných odkudsi od Bukové, nepočítali jsme je od první, protože nevěděli, že jich bude tolik, ale bylo jich nejmíň deset. A pak jako finále velkolepé palmy z Nových Hradů.
Po čtvrt hodině začaly ohňostroje slábnout a před půl jednou byl konec. 
Říkám, že mě pobavilo, že některé obce vyhláškou zakázaly ohňostroje 31.prosince.
Zuzana říká, že je to správné, a dokazuje na stresu zvířat.
Pan Šrajer říká, jak byl na ohňostroji na moskevském Rudém náměstí.
Povídají si se Zuzanou o vyděšených psech, ptácích a zážitcích pana Šrajera v Moskvě.
Otráveně jim říkám, že pointou mého sdělení byla nedůslednost těch vyhlášek na zákaz 31. 12., když většina soukromých ohňostrojů je po půlnoci, tedy 1.1. a vyhláška je tedy nezakazuje.
Zuzana říká, že ohňostroje škodí tak i tak a pan Šrajer ještě něco o tom Rudém náměstí.
Vyzývám oba, aby okamžitě vrátili obřadní posvátné šampaňské.
Dopíjejí zbytky a vracejí prázdné kelímky.
Mně šlo o to, že ty vyhlášky jsou blbě!, snažím se naposledy prosadit svůj postřeh, ale to už se dívám na jejich záda.
Otráveně je následuju, ale musím obejít ty mladé rozjařilé Rakušany, co odpočítávali půlnoc, jenže ti mě zastavují s nabízeným šálkem horkého vína.
Pana Šrajera i Zuzanu nechali projít a mně nabízejí víno?
Asi vycítili, komu je tu ubližováno a kdo potřebuje posilu mravní i energetickou.
To se neodmítá, přijímám, vypiju a nataženou rukou vracím, což oni využijí k dalšímu dolití.
Možná to gesto nepochopili jako vracení, ale Nu, dolej!
Oslovují Zuzanu, aby se také připojila.
Té se moc nechce, cestou z Mandelsteinu zpět mi pak vysvětluje, že se považuje za plachou bytost.
Vzhledem k tomu, co jsem od ní slyšel o neutuchajícím společenském životě na severním Olomoucku, tomu moc věřit nechci, ale to jsou prý všechno známí.
Inu, Hanák Hanákovi kamarádem.
Ale Rakušáci přecejen Zuzanu uloví a i jí vtisknou do ruky šálek horkého vína.
Vyzývám k přípitku na Freudschaft, připíjíme, šálky jsou promptně dolity znovu, Zuzana nechá svůj druhý šálek horkého vína podržet nejbližší Rakušanku a z batohu vytahuje hanáckou slivovici a rozlívá do kalíšků.
Takže znovu Freudschaft!
Rakušáci, rozjařilí vínem, obdobně zhltli slivovici.
Zavládlo kuckavé ticho.
Až po pár vteřinách nejsilnější z Rakušanů chytil dech, zkusil něco říct a pak němě uznale zvedl palec.
Morava! přikývl jsem a ukázal na Zuzanu s placaticí v ruce.
Připili jsme si na Moravu, ale už z bezpečnostních důvodů jen horkým vínem.
Dojde mi, že slovu Morava naši noví přátelé možná nerozumějí, tak raděj překládám.
Nadšeně znovu připíjíme na Böhmen und Mähren a já si nejsem jist jestli se nedopouštím velezrady.
Právě tady na Mandelsteinu!
Někdo se mě zeptal odkud jsme, já že z Nových Hradů a, s pocitem, že tohle je má chvíle, dodávám, že jdeme pěšky, devět kilometrů.
Na ja, přikývne uznale nejbližší Rakušák, ten co mi dolejvá.
Už před tím jsem objasnil Zuzaně výjimečnost naší cesty, protože skoro všichni ostatní tady sem šli pouhý kilometr ze sedla a jen výjimečně jdou někteří z hraničního přechodu Šejby, necelé čtyři kilometry, i když těžkým terénem.
Přinejmenším jednou šli takhle Paulíků, každý z jedné strany jsme se k sobě blížili a pak zas do tmy odcházeli.
Teď mi dochází, že jsem tohle  psal už nejen dřív, ale dokonce i dneska, ale to víte, cider a  čtyři šálky vína, to člověku stoupne do hlavy a rozváže jazyk.
Neun kilometr, říkám znovu hrdě.
Wir gehen aus Weitra, řekne s úsměvem Rakušák, Zwelf kilometern…
Ani tady mi není dopřáno vítězství.
Co říkal? ptá se Zuzana.
Nic důležitého, odpovídám otráveně.
Že jdou z Weitry, dvanáct kilometrů… dodám ale po pravdě.
Ještě se na chvíli stavíme v kapličce, voní vanilkou.
Cesta dolů je míň namáhavá na dýchání a fyzicky, ale daleko horší na nohy. Nejde se po špičkách jako nahoru ale po patách, to pořád hrozí pádem.
Mandelstein by mohl být trenažerem všech příkoří sestupu.
Skála porostlá ohlazenými kořeny, pro lepší skluz posypáno jehličím, a často, a přesto nečekaně, potroušeno volně ležícími kamínky, šiškami a válečky větví.
I když je dnes sucho, je to tu o hubu, a tak opatrně nakračuju, nejprve položím nohu na nižší místo, postupně na ni přenáším váhu, abych si ověřil, že adheze je dostatečná, pak stejně opatrně zvedám zadní nohu, snažím se vyvarovat dopředného kinetického impulzu, který by mou vratkou soustavu mohl destabilizovat.
I když je sucho, jde se mi blbě.
Ti dva kamzíci někde hluboko pode mnou vesele hopkají.
Slyším pana Šrajera, že kdyby prý věděl, že je to tak snadné, vzal by ženu.
Ještěže neříká, že by při tom stihla i žehlit…
Krajina ztichla, cesta se pomalu rovná a já těším, že začnu o něco míň ztrácet.
Přicházíme k místu, kde se naše trasa dotýká hranice.
Pan Šrajer a Zuzana tu na mě čekají a výhružně mlčí.
Asi založili odbory.
Můžeme po hranici… řekne pak Zuzana, jakoby ji to právě napadalo.
Je to dál a těžší… namítám slabým hlasem.
To nám nevadí! ozve se, a už mi zase jejich čelovky mizí ve tmě.
Cesta po hranici hřebenu Mandelsteinu je nejkrásnější hřebenovka celých Novohradských hor. Ale musí se jít ve dne, buď sám, nebo s výpravou invalidů nebo s empatickými přáteli a ne s dvojící cynických bezcitných nabušenců.
Spisovatel František Nepil, nejlaskavější člověk světa, napsal o svém bráchovi, který mu pomáhal stěhovat sporák, že je orangutan.
Mě napadají na adresu těch dvou horší slova.
Opravdu by to tu bylo krásné, úzká pěšina v borůvčí, kolem divoká příroda, na dosah na skoro holých skalách pokroucené borovice a ve vlhkých úžlabinách občas mohutné buky a smrky, k tomu balvany a kameny…
Do prdele, zase jsem o jeden zakopnul!
Všechno v pořádku? obrátí se na mě ze tmy přede mnou dvě oči čelovek a vypálí mi sítnici.
Jo… vzdechnu otráveně, čelovky se otočí a pan Šrajer pokračuje ve vyprávění o nějakém svém zimním přechodu hor.
Nebo přejezdu na kole? Neslyšel jsem dobře, zase se rychle vzdalovali.
Přemýšlím, jak krásné to bylo, když jsem tu loni touhle dobou trpěl strachem a samotou.
Rád bych se kochal setmělou a teď už i ztichlou krajinou, ale musím se dívat pod nohy.
Celou cestu vím, že tohle ještě není nic, že se blížíme k rokli, kterou nemůžeme obejít.
Nejdřív prudký sestup, pak rozbahněný potůček, pan Šrajer ho míjí, já na něj volám, špatně značená hranice jde přes něj.
Alespoň k něčemu tu jsem.
Přechod přes potůček je z jedné strany ohraničen prudkým svahem, z druhé hustým smrkovým porostem, takže se musí právě tudy.
Dnes je naštěstí bažina už trochu zamrzlá, takže systémem křup křup, jau, čvacht čvacht, přeskáčeme na druhou stranu.
To jau vprostřed byla suchá větvička smrku v mém obočí.
To nebylo tak hrozný, řekne Zuzana a se skřípotem mizí za panem Šrajerem.
Ten skřípot by mohly být mé zuby, ale je to písek v nejstrmější stezce hor.
Je to takové štěrkopísčité návrší, kolem stezky tu není žádný stromek, keřík ani kámen, jen ta drolící se zrnka písku.
Není vůbec čeho se chytit, nohy podkluzují a co člověk nastoupal, zas by ztratil, kdyby se zastavil, jakože by rád, ale gravitace by ho potupně stáhla zpět.
Zuzana říká, že některým mým slovům nerozuměla, což je možná dobře, protože ta, jímž ano, mě hodna nebyla.
Nevýhodou noční cesty po téhle pěšině je, že některé její úseky jsou si podobné, a že tedy vysílená mysl si snadno představí, že tenhle už je určitě poslední z nich, a že za ním už bude klesání ke Kamennému rybníku.
A zase ne…
Pan Šrajer i Zuzana mají nějaké čelovky z NASA, svítí to asi na kilometr a šly by s tím rentgenovat stromy a vyhledávat kůrovce.
Ač leden, lítají nad námi můry.
Čelovka pana Šrajera svítí směrem nahoru, tak usuzuju, že si přivydělává jako noční hledač jmelí.
To ho zaujme a údajně až teď zjistí že čelovka jde sklopit.
Definitivně mi vypálí sítnice.
Když na mě pan Šrajer nebo Zuzana posvítí, zjišťujíc, jestli ještě žiju, nebo už mohou přidat a jít svým krokem, vrhám na stěnu lesa obrovské stíny.
Možná jsou vidět z družice nebo i z Nových Hradů.
Můj obrys tvoří nahrbená postava s batohem, takže stín je něco mezi Yetim a Zvoníkem z Chrámu Matky Boží v Paříži.
Až tedy budete něco v tom stylu číst, že se v Novohradských horách o novoroční noci pohybovalo záhadné monstrum tak, jsem to byl já.
Je fakt, že puštík konečně sklapnul.
Zbytek cesty mám trochu zamžený.
Jako obdivovaný vůdce slavných silvestrovských výstupů na Mandelstein si nepřipadám.
Cítím každé deko váhy batohu a v něm mých šest netknutých obložených rohlíků.
Kdybych nebyl tak vysílený, sundal bych batoh, a kdybych nebyl takový hamoun, hodil bych je do křoví.
Přicházíme ke Kamennému rybníku s největším balvanem Novohradských hor, vypadá jako otevírající se tulipán nebo cibule nebo sloní uši.
Byl nedávno mou novoročenkou.
Naštěstí Zuzanu i pana Šrajera zajímá, takže si můžu chvíli orazit.
Dali mi celou minutu.
Támhle jsme šli před chvílí!, ukazuje pan Šrajer správně na začátek našeho putování z Pyhrabrucku.
Jsme už v oblasti, kam jsem dřív chodíval nejdřív s Jonášem pak s Timem a teď Kačou a nerad se odtud vracím, ne proto, že je tu taková krása, i když je, ale nemám pak rád závěrečné stoupání na Nové Hrady.
Ale jaktak docházej síly, pozná tělo, že signály bolesti vysílané příslušnými čidly, jsou mozkem ignorovány a přestane je vysílat, vypnou se i hodiny v hlavě, člověk jen jde.
Tupě a odevzdaně.
Byli jme doma.
Zuzana něco vesele řešila s panem Šrajerem, myslím, že budoucí výstup  na Myslivnu, až bude zdravá nebude ho tak zdržovat pomalou chůzí jako dnes, oba mě pak soucitně pochválí, jak jsem šikovný, nejsem si jist, jestli v té chvíli nehledají v kapsách karamelky mně za odměnu, já přemýšlím, jestli bych je neměl praštit, ale jsou ode mě na druhou stranu než vchod do domu, za nímž mě čeká ještě skoro dvacet schodů…
Pěkná procházka, ozval se na rozloučenou pan Šrajer.
Odpustil jsem mu to.
Byl přece Nový rok.
 

Související obrázky: