Milan Koželuh

Na společenské akce skoro nechodím, ne že bych se jim vyhýbal, ale nikdo mě tam nezve, pročež s jejich pravidly nejsem příliš obeznámený a místo abych nějakou recepci vyhlížel, se jí spíš bojím.
Takže když mě pozval pan Mareš na oslavu dvaceti let své agentury a zároveň křest knihy, v níž byly i mé kapitoly, měl jsem dilema.
Na jednu stranu mám pana Mareše rád a setkat se s lidmi kolem něj mě lákalo, na druhou stranu, sál českobudějovické filharmonie mě děsil.
Nakonec jsem jel. Abych se vyhnul předpřípravnímu stresu, dělal jsem do poslední chvíle v lese, pak se rychle vykoupal a oblékl, což byl první problém. Košile, k tomuto účelu určená, se za půl roku visení v šatníku podivně srazila, a já sám doma tedy musel řešit dilema, co si obléct.
Kde jsou naše ženy, když je opravdu potřebujeme?
Naštěstí tam byla jiná, ne žena ale košile, zatím nezdrclá, důstojně tmavá, já si ji oblekl, ještě na poslední chvíli se rozhodl si vyčistit zuby, když nemáte co říct, tak vonný dech je jistota základu.
Sál filharmonie, návštěvníci a avízovaný program, mě pak přesvědčily, že jsem měl zůstat doma a ještě raději v lese, ale už bylo pozdě.
Prý si mám sednout do třetí nebo čtvrté řady a spolu s dalšími autory pak budu během večera vyzván, abych vystoupil na pódium a spoluvytvořil půloblouk.
Sedl jsem si vedle sympatického blonďáka, který mi připomínal herce Owena Wilsona z Půlnoci v Paříži.
Toho se budu držet.
Ke svému uspokojení zjišťuji, že tmavá košile byla dobrou volbou, má ji tu víc pánů, zálibně na ni tedy pohlédnu a zastaví se mi srdce.
Nevím, jak si čistíte zuby vy, ale já do toho dávám vše. Takže to zpravidla činím ještě dřív, než se obleču, zvlášť když to má být něco svátečního.
Na košili byly dva fleky od zubní pasty.
Byla to dobrá zubní pasta, co se vypořádá s bakteriemi i zubním kamenem, nějaká košile tedy pro ni není žádný soupeř, zakousla se do ní a nepustila.
Snažím se být nad věcí.
„Jít z recepce pokecanej, není žádná velká ostuda“, říkám nonšalantně, „ Je to naopak důkaz, že se večer vydařil. Horší je pokecanej na recepci přijít…“
„Vypadá to, že už jste někde byl…“ přikývl soused.
„Drží to…“ snažím se ho zapojit do problému.
„Chce to šálu přes ramena“, poradí mi.
Ano, je to ten herec z Půlnoci v Paříži!
Šálu nemám, jen mikinu, až mi cestou domů bude zima.
Zkusím zubní pastu rozpustit nasliněným prstem, což po dobu provlhnutí skvrny vypadá nadějně, ale jak ta mrcha uschne, je zas bílá.
Na scéně se střídají umělci a já drnu flek.
Čtyři skvělé ženské z Lakomé Barky vystupují každá v stylově odlišném oblečení, ale marně na něm hledám byť sebemenší skvrnku.
Pana Mareše mám moc rád, ale dnes mě trochu znechutil. Věděl jsem, co všechno dělá, ale až teď jsem zjistil, že nevěděl. To je neskutečný, co stíhá a co vykonal. Díky němu tisíce lidí prožily něco, co by bez něj nebylo, od setkání s historickými osobnostmi a návštěvami jinak nepřístupných budov po podzemí a půdy továren.  A k tomu dělá v létě vedoucího dětských táborů a zároveň jejich kuchaře.
Což mi přijde úsměvná kombinace, jako vedoucí tábora může trestat zlobili tím, že si je pošle do kuchyně.
Nebo motivovat táborníky k lepším výsledkům v branných hrách jejich převedením do jídelníčku.|
„Šplh byl včera vysloveně otřesný, tak dneska máte všichni krupicovou kaši. Kdyby oddíl Hrošíci dosáhl alespoň na první metu, mohlo být kuřátko.“
Protože asi tak z jedné desetiny jeho aktivit zkouším dělat podobné věci, jsem nutně znechucen, co on stíhá a dokáže a já ne.
Prosím, kdyby byl včelař, ať si má padesát včelstev nebo i dvě stě, v tom oboru se neangažuju, tak by mi nevadilo, že je tak výkonný, ale srovnání s mou malostí mě bolí.
Navíc se pohybuje po hradech a zámcích a slavnostech a stýká se s osobnostmi včetně prezidentů. Takový člověk si nezaslouží, aby mu tu stálo v jeho velký den na podiu nějaké pokecané individuum, a když už, tak proč zrovna já?
Pan Mareš je v kostýmu Petra Voka.
Rozhoduju se být nenápadný a nikam se necpat.
Jedna skvrna se rozpustila, druhá úporně drží. Mám ji tam, co se nosí metály, jen o něco výš a na opačné straně hrudi.
Jsme vyzváni na pódium a já vychytrale nejdu ani první ani poslední a držím se vprostřed.
Větší blbost jsem udělat nemohl.
Pokud vzniká na pódiu půlkruh, je ten, kdo přichází v půli řady, logicky vprostřed, všem na očích. Ještě jsem k tomu před sebe pustil drobnou paní a za mě se připojil menší pán.
Trčím tu tedy vprostřed jak socha.
Na ty ostatně také kálejí holubi, takže v tom jsem se zubní pastou vhodně imitující holubí trus vlastně dokonalý, pokud by šlo o roli, jenže tady, pod varhanami v posvátném sále filharmonie holubi nejsou a já jsem tu za sebe.
Kde jsou přemnožení holubi, když je potřebuju?
Stačil by jeden náhodný přelet, já bych pohoršeně zvedl oči ke stropu a už by u mě byla sličná hosteska a mnula by mi saténovým kapesníčkem s omluvami hruď.
Dívám se do diváků, většinou vážených osobností, a lstivě si jakoby v zamyšlení dávám prst na ret, ano, takhle filosofové dumají, a řádně si ho nasliním.
Samozřejmě ten flek nebudu šubrovat hned teď prstem právě vytaženým z pusy, zaujímám tedy další filosofický postoj, a teprve pak, jako bych se pohroužen do myšlenek mimovolně lehce poškrábal, mnu ten flek.
Jenže, jak jsem se při tom snažil dívat do dáli, netrefil jsem se, takže mám teď nahoře flek bílý a pod ním tmavý mokrý.
Ještě že mě tu nikdo nezná.
Rozhodnu se rychle bleskovou akcí vrazit prst do pusy, naslinit, a cíleně odstranit skvrnu.
„Dalším autorem je Milan Koželuh“, slyším své jméno a tupě přikývnu.
Tak už to vědí všichni.
Chvíli přemýšlím, že bych se při přípitku řízeně polil, ale je mi té dobroty líto.
Po křtu potkávám pana Hobizala a ve snaze se odpoutat od své dnešní role tady, s ním zapředu rozhovor o pramenech v Jedlici, ruku jako Američan při hymně na své hrudi, jen na nesprávné straně.
Kolem chodí krasavice v minišatech, některé z nich jsou múzické umělkyně, a já, oslněn jejich krásou, díky jejich vhodně zvolenému neoblečení jasně patrnou, bych s nimi jinak určitě rád zapředl blízký hovor o Vivaldiho tvorbě či o úskalích hry na violoncello na kluzké podlaze, ale dnes se držím co nejdál od nich a ve stínu.
Přes ramena jsem si přehodil mikinu a převázal si ji na prsou, jakoby bych si hrál na básníka.
To už jsme ve foyeru, lidé chodí s dortem a kávou a bohužel taky s knihami, do nichž loví podpisy.
Nepodepisuju se rád a moc to ani nemusím, takže i kvůli tomu se držím v ústraní.
A programově nemám propisku a nemá ji ani paní, která by ráda autogram.
„Já mám!“ říká pan Hobizal a zapůjčuje. Někdo drží mou knihu, někdo můj dort, mě přes ramena plandají rukávy mikiny, odhalující mou hanbu a já do knihy pod nádherné kaligrafické podpisy osobností umisťuji své klikyháky.
Sám jsem překvapen, jak jsou strašné, a docházím mi, že jsem si v tom stresu ještě ke všemu nevzal brýle.
Pan Hobizal se spokojeně směje.
Je to velice seriózní muž, ale teď má v očích cosi z baziliška.
„Pane Hobizale“, říkám mu pak vlídně, ale rozhodně. „Mezi námi vzniká něco křehkého, co bychom oba rádi nazvali přátelstvím. Jestli ovšem ještě jednou vytáhnete v mé přítomnosti tu svou pitomou propisku a neodpovědně ji půjčíte nějaké lovkyni autogramů, může být s naším přátelstvím konec.“
„Ano, to jsem ochoten risknout,“ přikývne pan Hobizal a provokativně s propiskou zacvaká.
Okolo projde Oldřich Nový, elegán první republiky, ale není to on, je to pan Mareš.
Za ním suita fanynek, jedna z nich už jeho podpis ulovila a stojí u mne.
Pan Hobizal jí podává propisku.
„Mám knihy tři,“ říká paní a na panu Hobizalovi je vidět, že tenhle večer se povedl.
Podepíšu tři knihy a propisku zabavuji.
Okolo projde Ondřej Havelka, elegán dvacátého století, ale je to zase pan Mareš a jeho suita.
Někteří se dívají na můj flek na košili a přemýšlejí, kde se tu tahle dobrota podává, protože tím, co ulovili oni, jsem se evidentně nepokecal.
Uvědomuji si, že svým zjevem a odcizením propisky se stávám kombinací našich dvou posledních prezidentů, a propisku tedy panu Hobizalovi vracím.
Jdu si pro limonádu.
Cestou potkávám další nepřehlédnutelné modelky. Nemohou sebeméně zvednout ruce, protože spodní okraj jejich miništatů by se zvedl nad hranici zakázaného pásma a nesmí jim ani nic upadnout, protože následné sehnutí by zase neudržela horní část oděvu.
Kde je teď pan Hobizal se svou propiskou?!
„S brčkem nebo do skleničky?“ vytrhuje mě sličná hosteska z transu.
Umím si představit, co bych tu vyvedl se skleničkou a volím brčko.
Na žádnou ekologii teď nemyslím, brčko stejně není ničím vinno.
„Popravdě, kdybych mohl, pil bych rovnou z láhve,“ obnažuji hostesce své nitro.
„To jste klidně mohl“, ubezpečuje mě, a já zalituju, že jsem se nezeptal dřív, ale brčko už je v mé láhvi a mně přijde blbé ho vyhazovat, natož chtít, aby ho dala někomu jinému.
Ale podobně jako Infeldu Prácheňskému mi to, že jsem mohl pít přímo z láhve, zůstane někde hluboce v mysli.
Nicméně brčkem blaženě usrknu chladného nápoje.
Je tu horko.
Okolo důstojně přejde elegán jednadvacátého století, pan Mareš a jeho suita.
Ani jeden není pokecanej.
Utahuju si mikinu pod krkem na uzel, abych bezpečněji ukryl ten flek.
Dýchá se mi těžko a začínám se potit.
Ale snažím se být přátelský a odpustit panu Hobizalovi a jeho podobně poťouchlé ženě, tak se k nim dosípu a vedu řeči, co jsem odposlouchal z filmů, mezi tím si otírám mrtvolně orosené čelo, ale chci působit uvolněně, tak se rozhodnu neformálně napít džusu ze sklenice, ale jak mi tak uvízlo v paměti, že jsem vlastně nemusel chtít brčko, tak ji s přátelským pohledem do očí pana Hobizala rovnou hrdlem naklopím do sebe, tedy chci to udělat, ale vtom pocítím krutou bolest v pravém oku, to je to brčko, silné a poctivé, teď jako kopí v mém oku, to se nezlomí, čímž hrdlo lahve nedorazí k mým ústům, ale tekutina v ní setrvačností tím směrem pokračuje, takže mě polije.
Pak už si to úplně nepamatuju, vím, že jsem to brčko z oka vytáhl, oko zavřel, pan Hobizal si pak možná myslel, že na něj lišácky pomrkávám, což ho možná znejistilo, ale byla to ukrutná bolest, já naštěstí i s jedním okem a bez prostorového viděni našel stolek, na který jsem odložil již prázdnou sklenici, trefil se na podání ruky na rozloučenou neznámému, náhodně vybranému a tedy hodně překvapenému návštěvníkovi, a zmizel ve tmě.
Vlastně úplně nechápu, proč mě na recepce nezvou.

Související obrázky: