Ňáká pí©ovina

Třicet let od jevu zvaného sametová revoluce, a my se přeme, jestli to slavit pietně a nikoho nenaštvat a koho v tom případě vlastně oslavovat, a jak zabránit nekalým živlům, aby nám oslavy kazily blbými otázkami a nevhodným oživováním nálad a morálky demonstrantů z roku 89, vztaženými ovšem k dnešku.
Kapitalismus si rozvracet nedáme, že.
Čtení vzpomínek dnešních politiků napříč stranami, kteří si všichni přesně pamatují, co v listopadových dnech před třiceti lety dělali, na které barikádě stáli a který komunistický úřad likvidovali, jsem si vzpomněl na jeden výnos ÚV KSČ z osmdesátých let. Ten zakazoval, aby si soudruzi, narození až po válce, psali do svého životopisu účast na Pražském a Slovenském národním povstání.
Skoro myslím, že by ten výnos chtělo oprášit, tolik revolucionářů, co máme teď, je na tak ustrašený národ už moc.
Já si to pamatuju trochu jinak a vzpomínám na jiné hrdiny.
Dělal jsem tehdy zootechnika státního statku. Byl jsem zaměstnán na středisku Nové Hrady, to patřilo pod ředitelství Nové Hrady a to pod oborový podnik Šumava se sídlem v Českém Krumlově. A právě odtud nás jezdili občas školit. Na Hradech bylo, tuším, asi třicet zootechniků, možná víc. Školení se dělala většinou v zimě, to ti z nás, kteří pracovali s kravami a býky, smrděli kyselinou máselnou. Můj kamarád Hubert se k ní dostal na vysoké škole a řekl, že nikdy nebyl v laboratoři tak opatrný, než když ji přenášel ve zkumavce z jednoho stolu k druhému.
„Protože kdyby mi upadla, evakuovali by půlku Prahy,“ řekl s odporem.
Což mohu potvrdit, akorát že nás nikdo neevakuoval, my v tom žili. Tu kyselinu obsahovala, ač neměla, senáž, kterou se krmil dobytek. Smrad se držel našich vlasů a oblečení a násobil teplem vytopeného sálu.
Asi třetina z nás zase pracovala u prasat a smrděla jimi. Zatímco kráva či býk sami o sobě voní a dokonce, tedy pokud nekrmíte tu blbou kyselinu, voní i jejich stáj, prasata smrdí i kdybyste je drhli šamponem, co si s ním meje hlavu sám Ronaldo. A i tenhle smrad se násobí teplem.
Takže takhle jsme tam my smrděli prasečkářům a oni nám a všichni dohromady pak soudruhům z ředitelství.
Zootechnici chodili do práce mezi třetí a šestou ranní, školení začínalo v osm, to nás tam tak tak stihli navozit, a my tam rozmrzali, usínali a páchli a soudruzi začali se školením.
Nikdy nebývalo ideové či politické, toho jsme byli ušetřeni, ale bohužel opravdu o něčem, co jsme potřebovali, protože oni to zavedli a pak po nás vyžadovali. Třeba nové zpracování mezd, jiné postupy v evidenci a tak. A jak jsme byli nevyspalí a přešlí ze zimy do tepla, já vždycky přeslechl první věty, a díky tomu jsem nechápal zbytek. Ale protože jsem to měl od příštího měsíce aplikovat, zuřivě jsem si psal s tím, že to nelogické na začátku mi pak někdo z kolegů vysvětlí.
Všichni zuřivě psali a tvářili se, že ví co.
Vlastně všichni ne, Ruda Mareš si nepsal.
Ing. Rudolf Mareš tehdy dělal hlavního zootechnika na středisku Horní Stropnice se sídlem na Filipinách, dnes Světví.
Pamatuji si, jak kdysi dvojznačnost názvu Filipíny zmátla řidiče těžkého podvalníku, který měl na Filipíny dovést buldozer. Vcelku správě tušil, že by to mohlo být někde v Asii a on by se tedy nemusel do večera stihnout vrátit domu a nad cestovním příkazem rozhodně prohlásil: „Do Prahy na Ruzyni jo, ale dál ani metr!“
Mimo jiné z něj v té chvíli čišel optimismus jak k nosnosti našich letadel, tak urgentního zájmu Filipínců o buldozer Stalinec.
V našich Filipínách dělal Ruda Mareš později i vedoucího.
Byl to chlap skoro dvoumetrový, chytrý, se selským rozumem. Bohužel pro soudruhy z oborového podniku jako vzdělanec nevypadal. Jednak chodil ve vytahaném svetru, jednak měl při své výšce basketbalisty nízké čelo. Nadto byl špinavý blonďák s drátovitými vlasy, které mu nad tím čelem trčely dopředu jako by měl bekovku.
On jediný si při školeních skoro nikdy nepsal, sedíc na židli, opřel se ze široka loktem o stůl, bokem si na něj skoro lehl, přimhouřil oči, a sledoval přednášejícího.
Ten si ho nejdřív nevšiml a pokračoval v popisu zadávání mezd do počítače, pak možná Rudu zahlédl, ale řekl si, že to bude asi nějaký zootechnik ze zapomenuté farmy, s tím se nebudu zdržovat.
Ale Ruda se pořád ani nehnul, i přednášející už jeho přimhouřené oči cítil na svém zátylku a buď se rozhodl, že tohle už si líbit nenechá, nebo byl zvědavý, a chtěl zjistit, co se vlastně děje.
V obou případech se otočil k Rudovi a zeptal „Proč si, soudruhu, nepíšeš?“
„Protože je to ňáká píčovina,“ odpověděl mu Ruda, aniž by změnil svou polohu na stole.
„Počkej, soudruhu… no takhle…“
Přednášející soudruh z oborového podniku byl zaskočen, tuhle odpověď nečekal.
„Proč by to byla… bylo… to, jak jsi… zmínil?“
„Protože nemáme počítače.“
„Vy nemáte počítače?“ vyděsil se soudruh z Českého Krumlova.
„Ne, nemáme!“ zaznělo třicet hlasů ze sálu, podpořených krupobitím propisek odhazovaných na stůl.
„Ale… já byl informován, že máte!“
To byly ty mé domněle přeslechnuté věty v úvodu, pro něž mi školení nedávalo smysl.
Školení se pravidelně účastnili i odpovědní soudruzi z našeho ředitelství, samozřejmě ne dole mezi smradlavými zootechniky, ale nahoře na tribuně. Ti časem věděli, co znamená, když Ruda Mareš leží na stole a nepíše si, a jakými slovy to pak vysvětluje.
Takže nový nadšený soudruh z oborového ředitelství maluje na tabuli novou účetní osnovu, ale Ruda Mareš leží s přimhouřenýma očima na stole, soudruh neví, co to znamená, a nadšeně hovoří dál, soudruzi z ředitelství vědí, ale pomoct mu nemohou.
Představte si, jaké by to bylo, kdyby se přihlásili se slovy „Tak tady bych tě asi soudruhu trochu zastavil, ona to nejspíš bude zase další píčovina…“
„Proč?“ koktal by přednášející.
„No, koukni na Rudu,“ řekli by místní.
Ale to se nestalo, soudruzi museli dojít do toho hořkého konce, kdy chtějí nonšalatně pokárat poléhávajícího pobudu a on do nich s tím slovem.
Bylo by to zajímavé vypravování samo o sobě a mohlo mít hezké ponaučení vhodné k třicátému výročí listopadu 89. Protože při respektu k disidentům, a hlavně pak k lidem na ulici si myslím, že totalitu nejvíc rozložili lidé, schopní říct veřejně soudruhům, že nám říkají… však víte co.
Ale kvůli tomu to nepíšu.
Já jsem přece taky věděl, že to, co nám říkají, je nesmysl, a měl jsem to potvrzené i pohledem na Rudu Mareše. Chytře jsem si sedal tak, abych na něj viděl, byl mojí kontrolkou. A přesto jsem si psal a přesto to musel být zase až on, kdo to veřejně řekl.
Nedávno jsem tohle vypravoval jedné spolužačce z gymnázia a řekl jí, jak se sám stydím, že jsem tenkrát nikdy tu ruku nezvedl já a neřekl, že nemáme počítače.
A ona mi řekla, že jsem srab i teď, protože ten Ruda si nenechal žádná zadní vrátka, vůbec tu pravdu neřekl jako věcnou připomínku natož opatrný dotaz, šel rovnou na nejzazší mez. Kdyby neměl pravdu, byl by za blbce a hulváta.
Ano jsem srab. Protože píčovin kolem nás neubývá, ale naopak přibývá, stejně jako přibývá svým způsobem opět soudruhů, ať už ministerských úředníků nebo manažerů takzvaných evropských peněz. A já sedím, píšu si a doufám, že mi pak někdo dovysvětlí to, co je mi sdělováno jazykem, kterému pořád méně rozumím, ale mlčím.
Rád bych v sobě někdy našel sílu vstát a veřejně říct „To je strašná píčovina!“
Tohle byl původní konec fejetonu, úderný, v pointě jsem se přiblížil Čapkově Matce a jejímu závěrečnému stržení pušky ze zdi s výkřikem „Jdi!“ .
Čapek tak jazykem své doby varoval před fašismem a Ruda Mareš tou svou větou zase bojoval s byrokratickou hloupostí.
Ale ze mě tahle věta teď chlapa nedělá, pořád je jen na papíře a ještě ke všemu stále opakuji výrok Rudy Mareše, jím vymyšlený, jím v praxi proti nadřízeným hrdinsky vypálený.
Ostatně dnes už ta slova nemají tak třaskavý význam, od školky po prezidenta se mluví i hůř.  A stejně bych lidem na tribunách faktických i pomyslných stejně neřekl nic nového, oni většinou vědí, že jsou to píčoviny, to, co je tak skvěle živí.
Abych posunul odkaz Karla Čapka a Rudy Mareše, měl bych přijít s puškou, strhnout ji z ramene, natáhnout a k tribuně zvolat „Jdu!“
I kdybych to nedovedl do konce, alespoň by se lekli.
Ale ani to samozřejmě nejde, nejsme v Jižní Americe, ale v Čechách.
Bohužel…
Tak bychom je měli alespoň fackovat, že, Rudo, když je to výročí.

Související obrázky:

Sdílejte:

Leave a comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *